LN: Proslula jste filmy jako Orlando či Ginger a Rose, točíte i experimentální snímky. Komedie pro vás není zrovna typický žánr.
Rozhodnutí natočit něco lehčího je jen takový trik mysli. Komedie není méně seriózní forma, jen jiná. Spisovatel Graham Greene mluvil o části své tvorby jako o zábavě. I já chtěla zkusit poskytnout divákům potěšení, aniž by u toho museli přestat myslet.
LN: Měli jste obavy, zda to vyjde?
Uspořádali jsme testovací projekce. U komedie nikdy nevíte, jestli se diváci budou smát, jen v to doufáte. Pozvali jsme lidi z ulice. Čtyřikrát. Smáli se. Ještě jsem pochybovala, jestli nejde jen o britský humor. Když se smálo i obecenstvo na premiéře na Berlinale, ulevilo se mi.
LN: Testovací projekce pořádáte u všech svých filmů?
Mám je ráda, pokud mě nikdo nenutí je dělat. Nestojím o vyplňování dotazníků. Je dobré se ale podívat, jak váš film funguje. Cítit energii sálu. Publikum vás hodně naučí o správném načasování. UVečírku se lidi smáli tak nahlas, že jim pak utekl další vtip. Tak jsem do filmu přidala prostor pro smích.
  |
LN: Změnila jste ve snímku něco i poté, co během natáčení došlo k brexitu?
Brexit je ve filmu určitě cítit. Ale tak jako tak tam nejmenuju opoziční stranu jako labouristy, nechtěla jsem odkazovat na specifické události. Chtěla bych, aby byl Večírek relevantní i za pět let.
LN: Kdy jste začala psát scénář?
Kolem britských parlamentních voleb roku 2015. Od té doby došlo k vzestupu pravice, brexitu, zvolení Trumpa, krizi v britském národním zdravotnickém systému a film začal působit prozíravě. Ale všechny ty události už bublaly pod povrchem, což umělec myslím nějak vycítí.
LN: Máte nyní pochyby o demokracii? Postava April ve filmu prohlásí, že v ni nevěří.
Den po brexitu jsem se ptala, jestli je demokracie, že 51 % může 49 % lidí donutit, aby žili s něčím, s čím zásadně nesouhlasí. Podle mě šlo o velmi nekorektně strukturované referendum, měla rozhodnout jen jasná majorita, třeba 75 % lidí. 51 % je jako rozseknout zemi na půl sekáčkem na maso. Demokracie je samozřejmě lepší než totalita. Hlavní hrdinka Janet ve filmu vyjadřuje, že demokracie je nedokonalý systém, ale ten nejlepší, s jakým jsme zatím přišli. Ale myslím, že politika konsenzu je mnohem lepší. Akorát vše pořádně prodiskutovat zabere hodně času.
LN: Dům političky Janet a akademika Billa prý inspirovaly domy skutečných politiků. Jak jste se do nich dostala?
Češi jsou elfové mezi Slovany, říká ředitelka Českého centra v Kyjevě |
Přes přátele. Mým zdrojem byl poradce mnoha politiků. Setkala jsem se s ním ale až poté, co jsem napsala scénář, jen abych věděla, že nejsem mimo. Akademických typů znám sama dost. Možná si všimnete ve filmu záměrného kousku plísně na stropě v koupelně. Není to luxusní byt. Levicoví politici jsou velmi opatrní, aby ostentativně nevystavovali své bohatství. Nebydlet v úplně nejhezčím bytě berou skoro jako odznak cti.
LN: Je Janet, která slaví jmenování stínovou ministryní, inspirovaná Hillary Clintonovou?
Ne přímo, nejde o její portrét. Ale i z jejího příkladu víme, jak osobně se na ženské političky útočí. Odkazuji na ní jen větou: Pokud chceš vládnout této zemi, musíš si něco udělat s vlasy. Když prý měřili četnost slov v komentářích o Clintonové, vyšly jim její vlasy. Ty lidé zmiňovali víc než cokoliv, co udělala jako ministryně. Janet si o sobě myslí, že je dobrý člověk, a snaží se, jak nejlépe může, ale i ona má Achillovu patu. Každé postavě se ale ve filmu zhroutí iluze o sobě samé.
LN: Jak vás napadl Timothy Spall pro roli svůdníka Billa?
Proč ne? Často ho obsazují jako takového manžela kašpara. V poslední době hodně zhubl, ale hlavně s ním můžu narušit stereotyp miloučkého postaršího člověka. Také jsme věděli, že je vtipné, že Marianne, kterou nikdy neuvidíme a již si vzal takový krasavec jako Cillian Murphy, se zamilovala do Billa. Zároveň to vznáší otázku: opravdu se zamilovala? Nebo si s někým hraje?
LN: Ve filmu se sešla řada známých herců. Bylo těžké je všechny sehnat?
No, byly to organizační hody. Pracovala jsem už s různými zvláštními skupinami, čítající třeba Johnnyho Deppa, Christinu Ricciovou, Cate Blanchettovou a Johna Turturra. A jde mi to už líp. Miluju práci s herci. Ráda zkoumám, jak pro ně vytvořit ideální prostředí, jak z nich vytáhnout to, co chci.
Režisérka Sally Potterová.
LN: Jaké obtíže přináší režie komorního příběhu sedmi postav?
Výzva je udržet na kameře sedm různých příběhů. Maluju hodně grafů, kde ukazuju, kde se kdo kdy nachází, co si myslí, co říká, kdy přijde nějaké odhalení, kdy krize. Struktura Večírku dala hodně práce.
LN: Proč jste natáčeli jen dva týdny?
Čas je na filmování to nejdražší a tohle byl velmi nízkorozpočtový film. Tento scénář mohl být natočený jen takhle rychle, z organizačních a finančních důvodů, ovšem udělali jsme si z toho výhodu, stimul. Neplýtvali jsme časem, žádné čekání, všichni byli pořád připravení. Bylo to dobré, i když dost děsivé. Nikdo takhle rychle ještě nepracoval, někteří lidé ze štábu pochybovali, zda to je vůbec fyzicky možné. Točili jsme patnáct stran denně. Většinou se točí tři.
LN: Proč je film černobílý?
Protože černobílou miluju. Připadá mi silnější, nespojuje se s ní ten těžkopádný realismus, který rozptyluje od hlubších věcí. Spousta mých oblíbených filmů je černobílých. Architektovi a kameramanovi jsem dala seznam filmů ke zhlédnutí, mezi nimi byla Persona, Pokoj ve tvaru L, Mustangové. Většinou filmy, které dovedou herce až k limitu jejich schopností.
LN: I vývoj Večírku dovede postavy k jejich limitu.
Vzala jsem několik prvků řecké tragédie, využila postavu April jako chór komentující dění a celé to zabalila do komedie. Když s ní ale strhnete slupky, najdete trpící lidí, každého po svém. A všichni osobně známe, jaké to je, trpět. S každou postavou můžeme soucítit. Jejich střety vyvolávají smích ne proto, že by diváci byli zlomyslní. Dojde při nich k uvolnění tabu, absurdity. Smích je pak určitý lék.
