Příliš obřadný Nabucco z MET. Operní panorama Heleny Havlíkové

I když Peter Gelb, generální ředitel MET a „vynálezce“ přímých přenosů, zařadil do tohoto fenoménu šíření představení už dlouhou řadu oper z Verdiho tvorby, Nabucco mezi nimi zatím nebyl. Přitom je v přenosech z MET Verdi dokonce nejhranějším skladatelem - včetně Nabucca se za deset let existence přenosů objevila jeho díla šestnáctkrát a některé inscenace byly zařazeny dokonce v různých obsazeních dvakrát (Macbeth, Aida, Trubadúr, Otello), v přenosech byl zatím také Boccanegra, Don Carlos, Ernani, Traviata, Maškarní ples, Rigoletto a Falstaff. V tom se MET nijak nevymyká celosvětovým statistikám, ve kterých Verdi i díky množství svých oper jasně vede. Z hlediska skladatelů v dosavadních přenosech následuje Puccini (12), pak Wagner (9) a - docela nečekaně - Donizetti (8).

Bilance roku 2016 v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Je proto až s podivem, že se v MET hraje relativně málo právě opera, která Verdiho po letech trápení konečně a definitivně proslavila – i s věhlasným Va pensiero, sull’ali dorate / Leť myšlenko na zlatých křídlech, pro který má MET navíc skvělý a početný sbor. Nabucco se v repertoáru MET objevil až velice pozdě, v roce 1960, Abigail tehdy zpívala Leonie Rysanek, Zachariáše Cesare Siepi, ale inscenace zůstala na repertoáru jen rok. Pro srovnání – u nás se Nabucco po premiéře ve Scale v roce 1842 hrál poprvé ve Stavovském divadle německy v roce 1849, česky v Prozatímním v roce 1868. Druhé nastudování Nabucca v MET přišlo až v roce 2001 s Mariou Guleghinou jako Abigail – a udrželo se na repertoáru až do současnosti. Viděli jsme tedy bezmála 16 let starou produkci, což ovšem není v MET nijak neobvyklé – Zefirrelliho nastudování nebo inscenace Otto Schenka měla vrací MET na repertoár i více než třicet let.

Šestnáctileté stáří inscenace sice nebylo znát z hlediska opotřebovanosti dekorací. Ostatně je až dojemné, když při záběrech z jeviště při přestavbě během přestávky vidíme často paní s kyblíčkem barvy a se štětečky, jak retušuje na dekoracích drobné vady. Z hlediska inscenačního pojetí však bylo toto nastudování „staré“, či spíše zastaralé, ve smyslu tradicionalistické, už v tom roce 2001. Inscenaci nastudoval velmi zkušený australský operní, divadelní a televizní režisér Elijah Moshinsky. V MET režíroval mnoho oper, včetně například Věci Makropulos a ve stejném stylu jako Nabucca také Otella, kterého jsme viděli v přenosech v roce 2012. Jeho pojetí Nabucca bylo naprosto statické – sbor stál efektně rozestavěný na členité scéně během zpěvu prakticky bez hnutí, sólisté při árii zaujali určenou pózu a v ní ji s minimem gest odzpívali a pak se s obřadnou strojeností přemístili na další pěvecké číslo. Pokud měli nějakou akci udělat, často působila až směšně – například když Zachariáš drží jako rukojmí Nabuccovu dceru Fenenu a s nožem v ruce hrozí, že jí podřízne hrdlo, horda Nabuccových pochopů s kopími stojí kolem něj sice s odhodlaným výrazem ve tváři, ale nijak nezasáhnou, aby ho alespoň odzbrojili. A bylo to opět až komické, jak Abigail brala izraelským ženám jejich dýky jakoby to byly dětské hračky.

Autorem scény je John Napier, který se proslavil hlavně muzikály na Broadway, kde dělal scény ke Cats nebo Les Misérables. Pro Nabucca v MET vystavěl na točně mohutnou stavbu do výšky i šířky - z jedné strany je cosi jako Šalamounův chrám z kašírovaných kamenných bloků a z druhé palác Babyloňanů se strmým schodištěm, na jehož vrcholu je trůn s Baalovou bronzovou sochou. Po takovém schodišti se solistům, zvláště Abigail v dlouhém těžkém plášti, stoupalo, ale ještě hůř scházelo obtížně až nebezpečně. Nicméně vzhledem ke statičnosti inscenace to neprováděli příliš často. Podle vývoje děje se scéna otáčí na jednu či druhou stranu – ale to otáčení je až nesnesitelně pomalé. Moshinsky a Napier se tak v závěru natočeném na izraelskou stranu připravili o důležitý efekt – zborcení modly babylonského boha Baala.

Starozákonní příběh z 6. století před naším letopočtem inscenátoři přesunuli do neurčitého novověku – pokrývky hlavy zajatých izraelských žen připomínají noční čepce nebo koupací čepice. A Zahchariáš a Fenena měli být oběšeni na šibenici.

Naštěstí převážila hudba. Dirigenta Jamese levájna, který se v posledních letech pohybuje – a diriguje - pouze na vozíku, stejně jako Plácida Dominga v titulní roli, který se přeorientoval z tenorového oboru do barytonového, publikum MET vítalo frenetickým potleskem. Právem. Orchestr hrál pod taktovkou svého milovaného maestra tradičně perfektně, ale jak vyzněly dynamické kontrasty přímo v MET je těžké soudit, protože v pražském kinu Aero byl zvuk až nepříjemně naddimenzovaný. S nazvučením bojovali i sólisté – tentokrát to pro většinu z nich byl spíše handicap, protože mikrofony zvýraznily jejich hlasové problémy. Ukrajinská sopranistka Liudmyla Monastryrska, která zpívá Abigal po celém světě, tuto ženu posedlou mocí a žárlivostí pojímá velmi dramaticky. Může si to dovolit, protože má velký barevný hlas i techniku pro koloratury, ale ve ztišených lyričtějších místech nešlo nepostřehnout šelest. Fenena v podání dosti rozložité americké mezzosopranistky Jamie Barton tvořila s Ismailem v podání černošského tenoristy Russella Thomase pěvecky nepříliš zajímavou a představitelsky zcela nesourodou dvojici, které se nedařilo přesvědčit o síle jejich lásky. A nejslabší ze sestavy solistů byl ukrajinský basista Dmitrij Běloselskij v roli velekněze Zachariáše, jehož bas postrádal hloubky. A tak reputaci solistů Nabucca zachraňoval Plácido Domingo – ani ne tak herecky, protože pro detailní záběry kamer přehrával, ale přes svůj věk stále ještě obdivuhodně vyrovnaným, barevným a znělým, i když světlejším barytonem. Dokonce si troufl jednu z árií zazpívat v poloze, která je pro zpěv krajně nevýhodná - v leže na břiše!

Inspirace na další dny

Simon Keenlyside – Blue Skies. Spoluúčinkují: Matthew Regan(klavír), Gordon Campbell(trombón), Howard McGill(dřevěné dechy), Mark Allis(bicí), Richard Pryce(kontrabas). Na programu hity z klasických muzikálů z Broadwaye a Hollywoodu.Smetanova síň Obecního domu, úterý 10. ledna 2017 19:30 h.

Wolfgang Amadeus Mozart: Případ Figarova svatba. Operní výstupy z árií Mozartovy opery Figarova svatba v podání studentů katedry zpěvu a operní režie. Dirigent Vít Spilka, režie Veronika Loulová. Obsazení: Figaro: Jakub Hliněnský, Basilio: Otakar Souček, Zuzanka: Tereza Nováková, Marcellina: Jana Prouzová, Hrabě: Daniel Klánský, Barberina: Annemari Krčková, Hraběnka: Lucie Vagenknechtová, Bartolo: Jan Janda, Cherubín: Eliška Mourečková, Rosina: Kateřina Oplová. Divadlo Inspirace, středa 11. a čtvrtek 12. ledna 2017 19:00 h.