Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Příliš velká cena za civilizaci

Česko

Až při tvém výkladu DPH mi došlo, Pavle, že jsem se za půl roku nezeptal na fenomén stejně základní jako peníze – na DAŇ jako takovou, zvanou dřív BÉRNĚ (je příznačné, jak čeština do těch pojmů zašifrovala slovesa DÁT a BRÁT a odvodila z nich slovo PODDANÍ). Vystoupily daně z temnot dějin, nebo lze vystopovat jejich prapůvod?

A nemýlím se v domněnce, že různé způsoby jejich ukládání, vybírání, jakož i trestání neplatičů jsou úzce spojeny s fenomény státu a moci vůbec? Tak se u toho snad zdržme!

Daně! Jak bohaté téma, ať už z hlediska čistě finančního, historického, nebo filozofického. Samozřejmě je velmi úzce spojeno se státem a mocí. Bez daní by nebylo z čeho financovat stát. Ať už mluvíme o demokratickém státu či diktatuře, o moderním státu, anebo o říši Karla IV.

Z filozofického hlediska je možný dvojí pohled. „Daně jsou cena, kterou platíme za civilizaci,“ říkal americký ústavní soudce Oliver Wendell Holmes mladší (1841–1935), dodnes uznávaný jako významný právní teoretik.

Naopak Ayn Randová (1905–1982), americká spisovatelka rusko-židovského původu, se na věc dívá jinak: „Civilizace je pokrok směrem k soukromé společnosti. Civilizace je proces osvobozování člověka od člověka. Vláda je největší hrozbou pro lidská práva: drží legální monopol na použití fyzické síly vůči obětem, které nemají právo být ozbrojeny.“ Daně jsou pak jen zdrojem financí pro vládu, která je zdrojem útisku. Cosi na morální úrovni výpalného, které vybírá mafie od svých obětí pod hrozbou násilí. Kde je pravda? Řekl bych, že někde mezi.

Zkušenosti s Bílou horou Člověk může mít tisíce námitek vůči vládě, která špatně hospodaří, schvaluje nesmyslné zákony a všelijak člověka šikanuje, ale pokud nebudeme mít naši vlastní nedokonalou vládu, zmocní se našeho území a naší civilizace nějaká jiná, která nebude jen nedokonalá, ale vysloveně nepřátelská. Národ, který má za sebou Bílou horu a dvě okupace v letech 1938 a 1968, by snad měl chápat výhody vlastní vlády.

Čímž se dostáváme k tomu, co by vláda měla v každém případě dělat a co je hlavním důvodem, proč vlastně národy potřebují vlády. Tím je v první řadě zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti. V druhé řadě jde o některé služby, jež jsou komerčně neatraktivní. Teprve ve třetí řadě jde o služby sociálního rázu. Historicky jde o novinku. Ještě před pouhými sto lety byl pojem „sociální stát“ neznámý.

Lze to doložit na statistikách. Rakousko, kam jsme kdysi také patřili, vybíralo v roce 1870 na daních zhruba 10 procent hrubého domácího produktu (a zhruba totéž stát vydával). V roce 1913 státní výdaje vzrostly na 17 procent HDP. V roce 1937 dosáhly rakouské veřejné výdaje hodnoty 20,6 procenta HDP. Pro srovnání – hitlerovské Německo tehdy utrácelo ročně 34,1 HDP. Na jaké účely – to je asi zřejmé.

Kdo by čekal, že po válce objem veřejných výdajů (a tudíž i daní) poklesne na mírovou úroveň, čekal by marně. Nejenže bylo třeba zbrojit kvůli studené válce, ale především začala válka proti chudobě. Sociální stát se stal povinnou doktrínou pro levici i pravici. Takže v roce 1980 Rakousko i Německo shodně vydávaly neuvěřitelnou sumu 48 procent hrubého domácího produktu. Tradiční role státu ustoupily do pozadí. Sociální stát se stal novým náboženstvím, novým dogmatem.

Ideologové sociálního státu jsou nesmírně agresivní vůči jakémukoli omezení výdajů, neboť to pochopitelně omezuje jejich moc. Takže když od roku 1980 do roku 2005 poklesl objem německých veřejných výdajů o necelý procentní bod na 47 procent HDP, bylo to prezentováno veřejnosti jako těžký útok zlých kapitalistických vydřiduchů na sociální jistoty a vymoženosti „lidí práce“. Ve skutečnosti to byli právě oni, kdo sociální stát zaplatil a kdo na něj nejvíce doplatil. Uživit tři děti a postavit dům Německý publicista a kritik sociálního státu Jürgen Borchert klade v této souvislosti otázku: „Proč až do šedesátých let bylo možné v SRN z jednoho dělnického platu uživit tři děti, a ještě postavit dům, a proč to není v současné době uskutečnitelné?“

Odpověď je přímočará. Sociální výdaje během poválečného „hospodářského zázraku“ byly poměrně nízké, jenomže v roce 1975 vzrostly na 30,7 procenta HDP a od té doby se drží kolem této úrovně. Co z těchto čísel vyplývá: uživit tři děti a postavit dům z běžného platu přestalo být možné, jakmile valnou část mzdových nákladů začal požírat stát. Nemusíme se dívat do Německa. Pokud například pracovník stojí zaměstnavatele měsíčně 28 000 korun, uvidí z této částky jen 16 365 korun, je-li bezdětný. Jak na tomto příjmu založit existenci rodiny, je úloha, která mnohdy nemá řešení v oboru reálných čísel.

Oliver Wendell Holmes žil v letech, kdy stát vybíral na daních kolem deseti až patnácti procent HDP. To lze považovat za férovou cenu civilizace.

Když ale zasedám na různých komisích v rámci NERV a jinde, neustále slýchám příběhy o předražených státních zakázkách, zbytečných tunelech, šizení kvality staveb a tak dále. O tom psala již Ayn Randová v románě Fountainhead (česky Zdroj) v roce 1943. Ve státních zakázkách bují klientelismus, zakázky jsou nesmyslně předražené a snahy o racionalizaci krachují na neochotě zainteresovaných míst.

Ayn Randová byla dnešní realitě blíže než Oliver Wendell Holmes.

***

DRAMATA A FRAŠKY EKONOMIE díl XXVII. SE PTÁ

PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik

PAVLA KOHOUTA ekonoma

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.