Hru Jsem Kraftwerk! napsal Viliam Klimáček na objednávku brněnského HaDivadla jako současnou variaci na Čechovova Racka. Podle teprve pár měsíců úřadujícího uměleckého šéfa a režiséra inscenace Mariána Amslera má být také vnitřní reflexí situace v HaDivadle. Inscenace i hra jsou živé a zábavné tam, kde fungují na tělo napsané role nebo z divadelního provozu odpozorované detaily. Má-li ale být i ozvukem snah divadla s kdysi originální poetikou o nalezení nového směru, osobností a smyslu, má podobenství trošku nahořklou příchuť.
V parafrázi Racka na sebe roli Trepleva bere celý mladý soubor čerstvých absolventů herectví. S touhou po nových formách a novém sdělení obsadí bývalou elektrárnu, kterou se pokouší zachránit a naplnit divadlem. První polovina neusiluje o hloubku, má řadu vtipných momentů – ironizuje mladistvou naivitu, alternativní divadelní trendy, odpozorované situace a typy, byť mírně podléhající různým klišé – je zde workoholická, nešťastně zamilovaná produkční, režisérguru a jeho vztahy s herečkami, starší herec vzpomínající na své setkání s Living Theatrem, redaktorka bulvárních novin, úspěšný a cynický scenárista, teatrální stárnoucí herecká hvězda…
Inscenace dobře reprezentuje starší i mladší generaci HaDivadla: například Ján Sedal tu figuruje coby starší herec Malina – jméno přejal po spoluzakladatelce alternativní legendy, Simoně Pekové zase dobře sedí poloha afektované herecké hvězdy a výborná Kamila Kalousová jako nesetřesitelná bulvární novinářka a posléze velmi korektní politická mluvčí. Kdyby zůstala hra v této poloze, byla by milým ironickým šťouchnutím do vlastních řad doprovázeným muzikou německé kapely Kraftwerk.
Nepatřičná vážnost vložená do banalit Druhá polovina ale zvážní a zabředne do nečekaně banální roviny, ať už jde o téma odvážného divadla, či načrtnutých vztahů a situací. Komerčně úspěšný scenárista napíše pro mladou herečku, kterou odloudí elektrárenskému režisérovi, velepopulární seriál, ona však navzdory slávě seriál i autora opustí a pokorně se vrací do elektrárny. Nadšení divadelníci mají před premiérou, jen entuziasmus už jaksi vyprchal a soubor se zmítá v ne úplně pochopitelném prostoru mezi respektem kritiky a nezájmem diváků. Nenaplněné city, hysterické scény, rozchody a v závěru rezignovaný odchod režiséra z divadla v elektrárně a pravděpodobně z divadla vůbec. To vše inscenace předkládá sice stále ještě se smyslem pro mírnou ironii, ale také už s dávkou vážnosti, která by slušela skutečnému dramatu. Ironicky měla pravděpodobně působit sama variace na Čechova informující, že není nic nového pod sluncem. Silnější než toto sdělení je ale pocit nepatřičné vážnosti vložené do banalit. Škoda že hra raději nezůstala v zábavném introspektivním vtipkování, anebo naopak neťala razantněji do otevřených témat.
Nicméně iniciace vzniku nového textu několikanásobného držitele Ceny Alfréda Radoka i jeho uvedení je dobře viditelným počinem, funkčním zviditelněním snah o nové HaDivadlo, které chce usilovat o jasnější dramaturgii zaměřenou také na současnou dramatiku. Jsem Kraftwerk! bude zatím také patřit k řemeslně nejzdatnějším titulům na repertoáru. Jen pokud jde o paralelu s hadivadelní realitou: snad herecky dvougenerační brněnský soubor neuvízne v absolventském mudrování o smyslu tvorby a snad jeho režiséři zůstanou divadlu věrní.
Viliam Klimáček: Jsem Kraftwerk!
Režie: Marián Amsler Dramaturgie: Jan Havlice Hudba: Kraftwerk Filmové dotáčky: Tereza Adámková, Jakub Vítek Kostýmová spolupráce: Marie Mukařovská HaDivadlo, světová premiéra 15. října 2010
O autorovi| KATEŘINA SLÁMOVÁ BARTOŠOVÁ, Autorka je divadelní kritička
