Bezprostředně po sobě v primetimu, což je zde, ve středomořském životním modu, doba mezi desátou a jednou noční, totiž na sebe navazovaly dva koncerty, které z toho, co na Primaveře běžně vídáme, vybočovaly hned v několika směrech. Nejen tím, že šlo o prodloužené, půldruhahodinové sety (standardní festivalový čas i „velkých“ kapel je zde obvykle hodina), ale i nebývalou mírou emocí, které z obou hlavních pódií, na nichž se střídají headlineři, prýštily. Byť pokaždé byly zcela jiného druhu.
  |
Celou tu parádu začala o desáté Björk. Začátek jejího vystoupení hodně evokoval tři roky starý zážitek z Colours of Ostrava, kde pódiu dominovala pouze ona v jevištním kostýmu a s maskou, hudbu obstarával její dvorní spolupracovník Arca a projekce byly plné přírodních záběrů, rozkvétajících květin apod. Hrálo se ovšem už z nové desky Utopia, kterou zpěvaččino turné propaguje.
Při třetí písni, titulní z nového alba, doslova vtančilo na pódium sedm stejně okostýmovaných flétnistek (na albu jich hrálo dvanáct) a rázem převzaly hudební dominanci, přičemž se stačily - jak už bylo vidět z velkoplošných projekcí, které pak stejnou měrou snímaly dění na pódiu s předtočenými poetickými videozáběry - vedle hraní věnovat dokonale choreografované show.
Při následujícím songu Blissing Me se na pódiu objevila i harfenistka. Vše bylo samozřejmě „zezadu jištěno“ Arcovou elektronikou, zvukovými plochami i jemnými beaty, stejně, jak je tomu na studiové nahrávce. Vše přitom působilo nesmírně živě a hlavně Björkčin zpěv byl naprosto dokonalý.
I pro samotnou protagonistku je tato show zjevně mnohem očištěnějším zážitkem. Ne že by vysloveně komunikovala s publikem, nějaké velké povídání by atmosféru jen narušovalo, ale zpěvačka často mezi písněmi děkovala za potlesk a působila velmi uvolněně. Vizuální podoba koncertu připomínala pohádkové scény s nymfami-flétnistkami a jejich královnou Björk.
Živé hraní bylo vlastně obdivuhodné i proto, že by se soubor fléten, který ve svém souzvuku připomínal stařičký elektronický nástroj mellotron, jeden z předchůdců syntezátorů, dal jistě velmi snadno napodobit. Arca by to nepochybně zvládl jedním „zmáčknutím čudlíku“. Ale Björkčino trvání na akustických nástrojích dodalo její show skutečnou živost a podpořilo kouzelnou atmosféru. Bodem navíc byla i aranžmá několika starších písní (Human Behaviour, Isobel, Pleasure Is All Mine ad.) právě pro toto provedení.
Primavera Sound 2018: Björk
Druhý koncertní blok, který už první večer nastavil laťku Primavery do výšin, které do konce těžko někdo překoná, obstaral Nick Cave se svými The Bad Seeds. Jeho koncertní blok se oproti loňskému vystoupení v Praze víc ohlížel k prověřeným songům z minulosti, z posledního velmi introvertního alba Skeleton Tree zazněly jen tři písně. Ale ani ty se mezi „greatest hits“ neztratily.
Řekneme-li, že Nick Cave i jeho muzikanti odvedli svůj standard, může to znít všelijak. Ale kdo ví, jak vysoký ten současný standard je, chápe, že šlo vlastně o výjimečné vystoupení. Dokonalý atak, dokonalý „timing“, dokonalá práce s emocionálně působivým přechodem mezi absolutním tichem a maximálním hlukem - v tom Bad Seeds skoro nemají konkurenci.
Cave zopakoval svůj „trik“ s pozváním několika desítek fanoušků na pódium při Stagger Lee, přičemž se zejména několika přítomným dívkám zjevně úplně zpřeházely životní hodnoty a možná i budoucí partnerský život. Tenhle tah, který by u jiného vyzněl jako dost protivně podbízivá složka koncertu, u Cavea působí vlastně spíš vtipně a dosvědčuje jeho hodně originální smysl pro humor, který nachází tam, kde by jej jiní hledali jen stěží. Ta hodina a půl utekla neuvěřitelně rychle.
Primavera Sound 2018: Nick Cave And The Bad Seeds
To platí zvláště ve srovnání s další kapelou, která měla být - zkraje večera, ještě před Björk - jedním ze čtvrtečních headlinerů: The War On Drugs. Při jejich produkci, složené rovným dílem z posledních dvou alb Lost in the Dream a A Deeper Understanding, se člvěk už po třech písničkách musel štípat do předloktí, aby neusnul - a to nebyla ani tma, ani žádné extrémní vedro.
Zrovna nejzábavnější set neodehrál ani klavírista a elektronik Nils Frahm. K jeho cti budiž řečeno, že doplatil jednak na pozdní, hluboce popůlnoční čas svého vystoupení, ale hlavně na prostor, který mu byl určen. Jeho instrumentální plochy prostě nejsou pro uvádění open air úplně nejvhodnější a koncert ve zdejším jediném krytém prostoru Auditori Rockdelux by bylo určitě vhodnější.
Primavera Sound 2018 - pouták do článku.
Právě v něm se hned zkraje večera odehrálo třetí skvělé vystoupení čtvrtka, návrat klasiků avantgardnho jazzu The Art Ensemble Of Chicago. Přestože jejich šamanské obleky a africký válečný make up, jimiž prosluli v dobách své největší slávy v 70. letech, jsou už minulostí, hudbu stále hrají velmi radikální, vlastně totální free jazz. Síto prvních minut, kdy hudba nejvíce připomínala legendární pištce z marocké Jajouky, odplavilo nepřipravené posuchače, a ostatní kapele připravili po hodně „nářezu“, jaký snad na Primaveře ještě nikdy nezněl a těžko kdy bude, zasloužené standing ovation.
