Posledním celovečerním titulem, jenž Křižan napsal, pak byl vynikající loňský slovenský Pokoj v duši režiséra Vladimíra Balka. Oba filmy mají společného mnohem víc než účast v hlavní soutěži festivalu v Karlových Varech a zjištění, že nám zoufale chybí herci pro postavy „opravdových chlapů“. Přestože se jeden film odehrává za války na Hané a druhý v dnešním Horehroní, stojí na tomtéž půdorysu vesnice, kde každý vidí každému do talíře, a mají stejný spodní tah lidského zápasu o to, udělat správnou věc, i když všechny okolnosti hrají proti tomu. Jurovi ze „Sekala“ hrozí smrt, Tónovi z Pokoje „jen“ kriminál, ale to nejsou věci, kterých se ti chlapi bojí nejvíc.
Největší hrůzu mají z toho, že se sami sobě jednou nebudou moci podívat do očí, protože tu správnou věc neudělali. Osobnosti, které na Křižana vzpomínají, shodně zdůrazňují jeho přímočarost a nechuť k relativizování. Málokdo dokázal v česko-slovenském filmu nakreslit tak jasnou a pevnou čáru mezi dobrem a zlem jako on.
