Případ Amandy Knoxové filmaře inspiroval jen k sebestředné nudě

Vroce 2007 byla v italské Perugii zavražděna britská studentka Meredith Kercherová a hlavní obviněnou se brzy stala její americká spolubydlící Amanda Knoxová. Následný soudní proces byl bolestný, dlouhý a plný nejasností, skončil před pár dny definitivním zrušením obvinění. Snímek S tváří anděla mění konkrétní místo i jména zúčastněných osob, jednoznačně se však odráží od skutečných událostí a v závěru je věnován skutečné oběti.

Více k případu Amandy Knoxové Knoxová je definitivně volná. Italský nejvyšší soud ji osvobodil Vražedkyně Knoxová: Rozsudek "vinna" jsem nečekala Amanda Knoxová v roce 2014 v okamžiku, kdy soud oznámil, že jí shledal vinnou. Američanka Amanda Knoxová u italského soudu

Hlavní postavou filmu S tváří anděla je nadějný filmař Thomas (Daniel Brühl), jenž přijíždí do italské Sieny, aby posbíral materiál k zamýšlenému filmu o zločinu, který se tam odehrál a otřásl světovou veřejností. Thomas se v Itálii ocitá ve chvíli, kdy vrcholí soudní přelíčení, nic však ještě není rozhodnuto. Setkává se s americkou novinářkou Simone (Kate Beckinsaleová), která v Itálii působí a o případu sepsala knihu. Prostřednictvím Simone se Thomas seznamuje i s dalšími zahraničními korespondenty v Itálii a také s nevyzpytatelným místním blogerem Edoardem. Z vlastní iniciativy se pak Thomas seznámí ještě s mladou britskou studentkou Melanie, i ta je mu průvodkyní po jistých aspektech života v Sieně. A zároveň jakýmsi zosobněním nevinnosti a naděje v celém tom temném světě.

Mezi Thomasem a zkušenou novinářkou Simone to zprvu jiskří (ba víc než jen to), stejně jiskřivý se zdá být i Thomasův talent a zájem o případ. On i jeho kolegové a šéfové věří, že dokáže ostře sledovanou kauzu posunout někam dále, působivě rozehrát drama dvou dívek a dalších postav, které se v tragickém příběhu vyskytují, a snad se i dobrat pravdy o tom, co se v oněch osudných okamžicích skutečně dělo.

Čím déle se však Thomas případem zaobírá, tím neproniknutelnější mu vše připadá a tím méně se mu také chce plout v mainstreamovém přežvýkávání známých faktů, surfovat na vlnách vzedmuté zvědavosti čtenářů a diváků. Novináři se projevují jako smečka povrchních, cynických lovců senzací, jimž jde ze všeho nejméně o pravdu. I sám Thomas je ostatně v jejich bezcitném hledáčku, neboť jeho bývalá partnerka a matka jeho malé dcerky je dosti známá herečka, která nyní žije se svým seriálovým kolegou. Právě ohrožení kontaktu s dcerkou teď Thomase mučí nejvíc. Možná by měl být raději doma a snažit se spravit, co se ještě dá...

Dante, lajny a příšery

Celkově je toho na citlivého Thomase záhy nějak moc. Předčasnou krizi středního věkumá jako z praku. Hluboce se začte do Dantovy Božské komedie. A ke všemu si ještě za pomoci zosobněné nevinnosti Melanie sežene obstojnou zásobu bílého prášku, takže pak nahlíží skutečnost z poněkud specifického úhlu. Díky tomu dojde na překvapivá zjištění ohledně kriminálního případu i na zjevení nějakých těch pekelně-prehistorických příšer v opravdu příšerné snové scéně. Nepříjemný bloger Edoardo dostane od Thomase do nosu, ale k ničemu to celé reálně nevede.

Thomas zjišťuje, že nic nezjistil, a z celé kauzy mu zůstává pouze silný pocit dojetí nad smutným osudem dívek, které se těšily na báječný studentský pobyt, a skončilo to smrtí jedné a soudním popotahováním druhé. Copak tohle, u všech čertů, nestačí?! Proč senzacechtivě (a hlavně nešikovně a marně) pátrat po nějakých dílčích aspektech toho mordu, uvědomuje si Thomas. A naprosto jistě ví (jako každý prokrastinující tvůrce neschopný splnit původní úkol), že by teď mnohem raději a lépe psal o něčem jiném – třebas o Dantovi, Beatrici, o naději a lásce v básníkově raném spisu Vita Nuova, o své tolik inspirativní mladinké kamarádce Melanie.

Thomasovi nadřízení by ovšem stále přece jen raději film o té vraždě. Thomas je chápe, ale sám už tak přízemního přístupu není mocen. Proto se ani nebrání, když o projekt přichází. Zjistil, že mnohem zajímavější než světově sledovaný soudní případ je on sám, přecitlivělý neurotik zahloubaný do povinné literatury. To je samozřejmě objev za všechny peníze a skutečným filmařům, kterým na rozdíl od Thomase jejich znouzectnost vyšla a dostala se až na plátna kin, nelze než pogratulovat – především k nebetyčné troufalosti.