Říci, zda aktuální bleskové povodně v Česku jsou důsledkem klimatických změn, či nikoli, si opravdu netroufám. Jinými slovy, tvrdit, že nebýt rostoucích skleníkových emisí a změn v klimatickém systému Země, povodně by k nám příští týden nevtrhly, by bylo krajně nezodpovědné.
Bez diskuse je ale bohužel fakt, že klimatické změny se ve střední Evropě projevují a budou projevovat stále častějším výskytem extrémních klimatických jevů. Bleskové povodně jsou jedním z příkladů dopadů měnícího se klimatu. Ostatně, velmi dobře na to ve svém sobotním komentáři upozornil Zbyněk Petráček (Povodeň jako partner, LN 27. 7.).
Klimatologické predikce pro středoevropský region se shodují na tom, že se stále pravidelněji budeme potýkat s rychlými a intenzivními bouřemi, doprovázenými vysokými úhrny srážek či dlouhodobými dešti, jejichž vodu bude mít naše krajina problém vstřebávat. Naopak měsíce vrcholného léta u nás budou provázet dlouhá období sucha. Klesne doba i množství sněhové pokrývky a tedy i zásoby vody, kterou sníh znamená. Jaro bude přicházet většími skoky - a budou je tedy opět často provázet záplavy způsobené rychlým táním. Vichřice typu Kyrilla a Emmy budou pravděpodobně častější a silnější.
Samozřejmě že musíme investovat veškerou snahu a aktivity ke snižování skleníkových emisí. Investovat do obnovitelných zdrojů energie, energetických úspor a dalších nízkouhlíkových technologií. I když ale uděláme maximum a podaří se nám do roku 2015 zastavit růst koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, změna klimatu bude dále pokračovat, minimálně do roku 2030 - pokud začneme počínaje rokem 2020 -emise naopak razantně snižovat.
Dopady klimatických změn Proto se musíme mnohem intenzivněji než dosud začít na dopady klimatických změn připravovat. Předcházet jejich ničivým dopadům například posilováním retenčních schopností krajiny. Potřebujeme, zjednodušeně řečeno, méně betonu a více listnatých lesů, méně širých rodných lánů a více luk a nezatrubněných, meandrujících řek a potoků. Musíme začít přemýšlet o klimatických problémech při územním plánování, nestavět v zátopových oblastech a v nivách řek, které naopak potřebují umožnit v záplavovém období co nejširší možný rozliv. Musíme posilovat nejen druhovou pestrost přírody, ale také různorodost krajiny. České lesy nemohou nadále fungovat jako plantáže na smrkové fošny, ale musí být pěstovány s ohledem na to, že mají také jinou úlohu -zadržovat vodu v krajině. Jak to velmi dobře popsal Petr Havel (Malebná, ale nemocná krajina, LN 1. 7.), musíme začít mnohem lépe zacházet s půdou. V zemědělství musí získat navrch praxe, na kterou byli zvyklí naši předkové - nikdy neorat po svahu, nerozorávat meze a remízky, vrátit do krajiny stromořadí...
Prkotiny? Ano, často to tak může vypadat. Celkově to ale znamená zásadní rozdíl ve schopnosti české krajiny eliminovat negativní důsledky záplav, sucha i silného větru na život obyvatel i ekonomiku Česka.
O autorovi| Ladislav Miko, ministr životního prostředí
