Psycholog: Přiznání ke dva roky staré vraždě v tramvaji? Prazvláštní případ

Podle psychologa Drbohlava je neobvyklý způsob provedení i časová prodleva, která dělí spáchání činu a přiznání údajného třiašedesátiletého vraha na policii. Motiv je podle Drbohlava nejasný. Nevylučuje ale duševní chorobu nebo nenávist k ženám.

Lidovky.cz: Co vede člověka k takovému činu? Dá se to vůbec nějak zařadit?
Velmi obtížně. Já začnu od konce tohoto příběhu. Předpokládejme, i když platí presumpce neviny, že existuje nějaké závažné ujištění, které by mohlo poukázat na pachatele. Mohlo by jím být to přiznání, ale lidé se vám mnohdy přiznají k čemukoliv, hlavně když jsou nějak duševně nemocní. Policie s tímto přiznáním pracuje a mohla by zde být jistá pravděpodobnost, že dotyčný muž by tím pachatelem mohl být. A tím chci vlastně říct to, že se nezřídka stává, že pachatelé po takovém činu propadají úzkosti nedo depresi. Neumí se s nastalým stresem vypořádat a mnohdy se zhroutí, mohou si vzít život nebo se přiznají.

Není to tak, že by pachatel nebo vrah byl nějaké sebejisté monstrum bez naprosté lítosti a empatie. To není tak úplně pravda. Takovéto znaky jakési psychopatie naplňuje jenom určitá část vrahů. To je podstatné si uvědomit. Budeme si muset počkat až na rozuzlení toho příběhu. Těžko soudit, jaká byla životní cesta toho muže, ať už dlouhodobá nebo těsně před činem.

Ten čin učiněn na veřejnosti, ještě ke všemu v tramvaji, skutečně vypadá velmi prazvláštně. Je tedy otázkou, jestli to bylo impulzivní, nebo jestli mu ta žena někoho připomněla. Mohla ho k tomu vést třeba misogynie (nenávist k ženám - pozn. red.). Může to být různorodé. Každopádně je příznivé, že v tomto, pro českou kriminalistiku nezvyklém případu, dojde k nějakému posunu.

Policie obvinila muže z vraždy ženy v pražské tramvaji. Sám se přišel udat

Lidovky.cz: Dva roky jsou přeci jen dlouhá doba? Je běžné, aby se vrazi přiznali takhle dlouho po činu?
Výrazně běžnější je, že ta úzkost, která pramení z činu, ty výčitky svědomí nebo nějaké flashbacky, mívají kratší čas běhu, než jsou dva roky. Ale opět nevíme, co se během těch dvou let odehrálo. Mohl být zaléčen pro nějaké jiné obtíže nebo dlouhodobě hospitalizován a to propuštění mohlo být spouštěcím mechanismem. Úzkost ovšem není nějaká drobná ranka, co se zahojí. To je hluboká rána.

Lidovky.cz: Může s případem přiznání nějak souviset i věk?
Z pohledu statistiky je vrah výrazně častěji člověk mladý ,který zažívá například zklamání ze svých očekávání, je impulzivnější, hledá se a opětovně ztrácí. Starší vrazi, pokud to nejsou celoživotní kriminálníci, narazí na jiný a hlubší druh stresu, úzkosti a deprese. Mnozí z nich už nic nehledají, ztratili se a úzkost je odrazem dovršení celoživotní neschopnosti se smířit se světem, vlastním zborcením představ, názorů a postojů. V případě loupežného motivu je však potřeba vnímat okolnosti a detaily takového jedince zcela mimo běžné statistiky.

Lidovky.cz: Setkal jste se už s něčím podobným?
Nevybavuji si, že bych se setkal v české kriminalistice s případem, který by byl takto mediálně sledován. Je také velmi zvláštní svým provedením a navíc vyústil přiznáním pachatele. Ale v zahraničí se můžeme setkat čas od času s tím, že ti pachatelé se přiznali i po deseti, patnácti letech.