Jitka Jílková (1954) ředitelka Pražského divadelního festivalu německého jazyka Karel Král (1953) šéfredaktor časopisu Svět a divadlo
Kamila Černá (1960) dramaturgyně festivalu Divadlo Plzeň
Pavel Štorek (1968) ředitel festivalu 4+4 dny v pohybu Debata o smyslu divadelních festivalů, kterou moderovala Jana Machalická, bývá aktuální po každé větší domácí přehlídce. Tak i právě skončený festival Divadlo Plzeň inspiruje k řadě otázek.
Jana Machalická: Máme festivalů hodně, nebo málo? Převažují ty bezkoncepční, nebo ty s dramaturgií?
Karel Král: Když se člověk ocitne v grantové komisi, získá o festivalech výborný přehled. Někdy mám pocit, že festivalů je víc než divadel – a samozřejmě jsou divadla, která na nich existují, a zase naopak. Dokonce jsme si na tohle téma dělali legraci, možná to skončí tak, že budou jenom festivaly a divadlo už nebude. A pochopitelně i ve festivalech je celá hodnotová škála, těch bezkoncepčních je samozřejmě víc, jako bývá víc horších divadel než lepších.
Jana Machalická: Jak se stalo, že je festivalů najednou tak moc?
Kamila Černá: Na festivaly se shánějí peníze snáz než na běžnou činnost a zdá se mi, že spousta divadel si tím zvyšuje rozpočet. Často přehlídka slouží k tomu, aby se trošičku „dofinancovaly“. Ale samozřejmě to funguje i tak, že divadlo má puntík k dobru u města, protože ti, kteří dávají peníze, chtějí atrakce – a festival je atrakce. I proto jich je tolik. Další kategorií jsou přehlídky toho, co se za určité období v divadle urodilo, jako je Ostravar, ale to má svůj smysl, přijedou kritici a ve čtyřech dnech vidí, co se udělalo za sezonu.
Pavel Štorek: Je jich hodně, ale z určitého pohledu je jich naopak málo. Když se mě někdo v zahraničí zeptá, které festivaly bych doporučil, tak najednou zjistím, že ani v období, kdy je jich hodně, nemám co doporučit. U sedmdesáti procent tuzemských festivalů mně chybí důvod.
Avignon u Pardubic
Jana Machalická: Velice často se děje, že festivaly, které mají jednoznačně regionální dosah, se vydávají za akci celostátního významu. Například kolem festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové se z nepochopitelných důvodů vytváří odér výjimečnosti a kvantita se zaměňuje za kvalitu. Co o tom soudíte?
Karel Král: To je přece absolutně typické, že se kvantita zaměňuje za kvalitu. A není to zdaleka jenom v Hradci. Takových festivalů je většina.
Kamila Černá: Jistě, když pak festivaly vykazují činnost, tak se prostě spočítá, kolik diváků, kolik zahraničních představení, kolik domácích představení. A paradoxně se podle té kvantity pak měří kvalita.
Karel Král: Ale to si festivaly způsobují samy, mnohokrát jsem zažil, že přímo jejich hlavy vydávaly za důkaz kvality, že mají tři sta představení. Mají toho nejvíc, takže jsou výtečný. Ale je to blbost, většina za nic nestojí.
Jana Machalická: Festival v Hradci Králové si dokonce sám udělil nálepku Hradecký Avignon. Nehledě na to, že Hradec je typický případ přehlídky, u níž se odjakživa nedělá dramaturgie, ale nosí se to na zlatém tácu jako přednost. A to by museli vozit jinačí střihouny, aby se v ranku divadla aspoň přiblížili akci celostátního nebo snad mezinárodního významu.
Karel Král: Čili jde o to, jak to nazveš, že. Když to nazveš takhle, tak je ten festival zcela v pořádku. Když mu budeš říkat Český Avignon, tak všichni víme, že je to jenom trik, protože Avignon to být nemůže, kdyby se o to tisíckrát snažili. Já jsem panu řediteli Zemanovi říkal, že Avignon má papežský hrad, a on mi oponoval – my zase máme biskupa. A tehdy jsme došli v redakci k názoru, že pro divadlo je lepší mrtvý papež než živý biskup.
Pavel Štorek: Všiml jsem si, že tam dokonce vyjmenovávají země, z kterých přijíždějí divadla.
Jitka Jílková: Víte co, mně se zdá, že trend počítat v kultuře nebo v umění je šíleně nebezpečná věc, která se ale čím dál tím víc prosazuje. Ať už je to státní instituce, nebo sponzoři, všichni by chtěli nějakou tabulku nebo graf, ze které by jednoznačně vyplynulo, kdo je nejlepší. A oni by se pak podle toho rozhodli, že nejlepších pět podpoří nebo tak nějak. Jenomže to je scestné. Létající divadelní profesoři
Jana Machalická: Nastolím matku všech otázek, má tedy vůbec smysl pořádat divadelní festivaly?
Jitka Jílková: Mají smysl právě pro obyčejného diváka, který potřebuje předvýběr. Tak jako nemůže každý člověk přečíst všechny knihy, které vycházejí, a potřebuje literárního kritika, který ho upozorní, co je zajímavé, nové, jiné a nevídané. To by měla být funkce festivalu, o to se snažíme.
Kamila Černá: Záleží na zaměření festivalu. Když se festival netváří jinak, než jaký ve skutečnosti je, tak má svůj význam vždycky. Festivaly v jednotlivých městech prospějí jejich kulturnímu životu, a to i když se tam přivezou jenom domácí inscenace, protože lidé z toho města za nimi pak nikam nemusí.
Karel Král: Domnívám se, že smysl mají jenom takové festivaly, které opravdu představují špičky, nejlépe takové, které rozšiřují naši představu o tom, co divadlo může být. Ukazují něco jiného než to, co známe, protože my jsme děsivě konzervativní, i když se tváříme, že nejsme. A to platí celých dvacet let po revoluci, navenek se tváříme jako velcí machři, a přitom jsme ušlápnutí a trpíme různými pocity méněcennosti a zároveň velikášství. To je vidět koneckonců i na tvém článku v Lidovkách o plzeňském festivalu, protože soudit z posledního ročníku, že naše divadlo je lepší než polské a maďarské, je hrozný omyl. To by se musela porovnat špička. A když se porovná česká špička s průměrem polským a maďarským, tak vypadáme jako pašáci.
Jana Machalická: Ale já jsem přece porovnávala jen ten vzorek, který byl k vidění v Plzni, a to tam také bylo jasně napsáno.
Karel Král: No jo, ale ty z toho vyvodíš obecný závěr a ten závěr není pravda.
Jana Machalická: Obecný ne, týkal se prezentace v Plzni a z té české divadlo čnělo. Karel Král: Pro nás je typické, že se hladíme po hlavičce, jak jsme dobří, a zároveň v nás zůstává pocit méněcennosti, protože jsme se nebyli schopni porovnat se špičkou. Opakuji: smysl má jedině porovnání špičky se špičkou. Ne průměru s průměrem.
Pavel Štorek: Já bych ještě dodal něco z pohledu umělce. Pro umělce mají festivaly velký smysl, protože oni díky nim mohou putovat a cirkulovat, což si jinak spousta divadel dovolit nemůže. A teď vůbec nemluvím o penězích. Festival je šance, že se umělci dostanou před jiné publikum.
Karel Král: To jistě. Ale pak na druhou stranu vznikají produkce, u nichž má člověk neodbytný pocit, že se dělají proto, aby mohly cestovat po festivalech, viz Hermanis. To je produkce, která je jako ušitá pro festivaly, je to exotika z východní Evropy a zároveň sdělná. Nepoužívá jazyk, a tak se to dobře vyveze. Dočolomanského projekt Sclavi byl v podstatě to samé.
Jana Machalická: Když se podívám na programy velkých západoevropských festivalů od Edinburgu až po Avignon, tak zjistím, že se tam často objevují stejní tvůrci. Hermanis do téhle party patří. Jak se někdo stane takovým festivalovým borcem, kterého všichni chtějí?
Pavel Štorek: Nevím, jestli je to až tak dané tím, že je někdo borec, ale to vzniká v přípravě. Soubory si najdou koproducenty, silné partnery. Vy tady mluvíte o jediné síti, kterou reprezentují velké přehlídky typu Edinburgu, ale jsou i jiné sítě. Když je někdo úspěšný, tak to risknou a udělají koprodukci.
Jitka Jílková: Veliké festivaly nekupují hotové inscenace, ale prostě je zadávají. Všechno vzniká v koprodukci a pak se úpěnlivě čeká, co z toho vyleze.
Kamila Černá: Je to trend posledních let a je daný i tím, že dotace na koprodukční věci jsou zesílené. Ale jsou tvůrci, kteří nepracují v koprodukci – to je případ Hermanise a jeho inscenace Sound of Silence, která byla v Plzni – a stejně festivaly objíždějí. Už má jméno, na které diváci i kritika čekají. Je to v podstatě trochu sázka na jistotu. A taky trochu móda.
Karel Král: Já jenom abychom to zase nepřehnali. Zrovna Hermanis vytvořil řadu inscenací, který si tenhle zájem plně zaslouží. Ale spíš je to tak, že napřed vytvoří inscenaci, která si kredit zaslouží, a teprve pak se stane divadelním létajícím profesorem a začne vytvářet další. Ty už budou vyhovovat tomu vkusu, který se žádá.
Jana Machalická: Což je de facto jeho konec. Karel Král: Pozoruhodné, byť to vypadá bláznivě, je to, co udělal Arpád Schilling, který se do téhle kategorie žádaných režisérů dostal. Odešel z divadla a začal dělat něco úplně jiného, co vývozní vůbec není. Postavil se proti hlavnímu proudu. Když si vezmu množství festivalů, tak to podle mě ukazuje na vývoj celé civilizace, a to není jenom věc divadla. Civilizace stojí na tom, že svátek je pořád. Když jsem byl malý, chtěl jsem, aby byly Vánoce každý den. Mnohým lidem to zůstalo, a tak se vytváří systém, že pořád máme svátek.
Jana Machalická: Každý festival je uměním kompromisu, ale má smysl vozit inscenace, které jsou průměrné, jen aby se „zaplácl“ určený počet dní? Narážím na právě skončený festival v Plzni, kde zahraniční část podobný dojem vzbuzovala.
Karel Král: Ale to se vůbec nemusí vztahovat jenom na Plzeň. Vozit průměrné a podprůměrné věci nemá smysl vůbec. Můj ideál je vzít peníze a přivézt jednu inscenaci, která za to stojí. Prostě udělat festival o jedné inscenaci. Jako gesto.
Kamila Černá: Souhlasím. Jenže ona nám nepřijela. Ta, na kterou jsme sázeli.
Jana Machalická: Že něco může vypadnout, je možné, ale proč raději neškrtnout jeden den, než vyhodit peníze za něco, zač to nemá cenu?
Kamila Černá: V případě Plzně by se to dalo nahradit i domácím programem. Problém je jinde, nám letos vypadla inscenace maďarská a ta mě mrzí moc. Spolehli jsme se tedy na místní hodnocení a nahradili ji maďarskou „inscenací roku“. Letos v Plzni byly tři „inscenace roku“ ze zahraničí a bylo evidentní, že se zde nesetkaly s takovým ohlasem jako doma. Byla bych raději, kdyby tam ta náhradní inscenace nebyla vůbec, protože takové věci škodí programu, ale zase: jde o to, že festival má vícezdrojové financování, část peněz čerpáme z visegrádského fondu, a tak jednu z těch zemí nejde odřeknout. A pokud jde o smysl hlavních mezinárodních festivalů, vidím jediný: vozit skutečné špičky – ale to se hezky řekne, ale hůř udělá.
Karel Král: A riskla bys festival třeba jen dvou takových špičkových inscenací?
Kamila Černá: Riskla bych i jednu, ale musela bych mít železobetonové smlouvy, že přijede. A když potom otěhotní herečka a přijet prostě nemůžou, tak co s tím uděláš? Je po festivalu.
Jana Machalická: Je jasné, že festival má mít dramaturgii. Mým snem je festival v Praze, který by trval tři, maximálně čtyři dny a přivezl by špičky evropského divadla, zkrátka ty nejúchvatnější výsledky evropského divadla, které by také stály závratné sumy. Co tomu říkáte?
Karel Král: Moje idea je přesně obráceně. Já bych si přál, aby se každý týden v Praze objevilo jedno špičkové světové divadlo. Bez ohledu na festival. V tom se taky pozná, že jde o světovou metropoli. Takhle to chodí v Berlíně a v řadě jiných měst.
Motorky a Carl Orff Kamila Černá: Významné festivaly, které dnes probíhají v hlavních městech a vozí světové špičky, už nemají nabitý třídenní program, ale rozloží ho do měsíce, nebo i dvou, jako třeba
Wiener Festwochen. A pak bez problému prodají lístky, je to ve městě a nepotřebují festivalového diváka.
Karel Král: Ale to bys tady musela mít publikum, které na to bude chodit. Já myslím, že i německý festival zkoušel hrát inscenace víckrát, a nastal problém s publikem.
Jitka Jílková: Je to všechno otázka peněz. Otázka toho, kolik máte na reklamu, jak dokážete zmasírovat publikum předem. Když bude anonce jako ve Vídni viset na každém kandelábru, tak se diváci dostaví. Když to pojede v televizi a všichni kolem to budou ovívat kadidlem, tak přijedou i z dálky. A o to jde – o vstupy, které se do toho naperou, a jak se vůbec s kulturou zachází. A my jsme na počátku hráli velké inscenace dvakrát a obvolávali kamarády, ať přijdou předstírat plné divadlo. Trvalo to dva roky, pak přijel Marthaler a bylo vyřešeno. Druhá představení nikdy nebyla plná, ale byla velice slušně navštívená, jenomže my nemáme peníze, abychom reprízovali, protože na vstupném vybereme asi dvě až čtyři procenta z rozpočtu. Když se by se prodalo i o 500 lístků víc, nehraje to roli. Musely by stát několik tisíc. A pak ještě v českých divadlech se začalo plánovat hodně dopředu a nepustí nás tam, jak bychom potřebovali. U německých divadel jsou zase nutné pro přežití hostovačky, a tak soubory furt někde drandí a nemohou nám tady nechat na týden dobré herce. Takže se zápasí na všech frontách.
Karel Král: Chtěl bych se zmínit o jedné výjimce, jak taky může něco fungovat směrem k divákům. Jednou jsem jel kolem O2 Areny, kde zrovna skončila motocyklová show, a za mnou v metru po schodech tatínek se synkem a říkal – To bylo krásný, viď? – Krásný, tati. – Tak příští týden sem půjdeme na tu Carminu Buranu.
***
Na festivaly se shánějí peníze snáz než na běžnou činnost a zdá se mi, že spousta divadel si tím zvyšuje rozpočet. Často přehlídka slouží k tomu, aby se trochu dofinancovaly. Kamila Černá
Vozit průměrné a podprůměrné věci nemá smysl vůbec. Můj ideál je vzít peníze a přivézt jednu inscenaci, která za to stojí. Prostě udělat festival o jedné inscenaci. Jako gesto. Karel Král
