V neděli se dožívá úžasných devadesáti let ikona amerického folku, sběratel, osvětář, propagátor a písničkář Pete Seeger. O pár generací mladší pořadatelé 5. ročníku festivalu hudebních filmů MOFFOM na něj mysleli už loni v říjnu, kdy mu udělili cenu za celoživotní přínos. Těžko mohl přijet a tak aspoň na dálku pozdravil diváky přes video z kuchyně a pravil česky: „Dobrý večer vám všem.“ Jaké to dojetí! Kdo by neznal We Shall Overcome nebo Where Have All The Flowers Gone? (čili Řekni, kde ty kytky jsou), které zpopularizoval, byť zřejmě sám nenapsal? Nikoli z nostalgie dostal letos Grammy za nejlepší tradiční folkové album s výstižným názvem At 89.
Jenže s ním mám problém. Tento vyhlášený bojovník za lidská práva, odzbrojení, čistotu řek a proti rasové nesnášenlivosti, který směle vypovídal před Výborem pro neamerickou činnost, do Prahy přijel koncertovat v roce 1964. Určitě neotevřel oči jen předskokanům ze začínajícího Spirituál kvintetu, když předvedl bohatství zámořské lidové hudby. A Marko Čermák si podle něj postavil pětistrunné banjo.
Pakliže se ale pustil do kritiky války ve Vietnamu, muselo ho překvapit, že publikum pískalo. S jistou nadsázkou o tom píše Josef Škvorecký v Miráklu. Levicový ťuňťa Seeger se svými kecy o demokracii zřejmě netušil, že přijel do zadrátované země, kde necelé dva měsíce po jeho koncertu dostal karikaturista Haďák-Liďák rok natvrdo za obrázek Švejka na husitské pavéze. Však ho tady měl na starosti osvědčený organizátor a propagátor afroamerického folku a trampské muziky Zbyněk Mácha, krycí jméno Máj, čerstvý agent III. správy čili vojenské kontrarozvědky, jeden z pozdějších likvidátorů Jazzové sekce na ministerstvu kultury. Od té doby mi bylo krajně podezřelé, že Seeger, na rozdíl od Joan Baezové nebo Bruce Springsteena, nikdy nedal najevo, že by mu vadil totalitní komunistický systém nebo stalinské gulagy, natož srpnová okupace milého Československa, kde zanechal tolik následovatelů.
Co ovšem čekat od naivky, který do komunistické strany vlezl ve třiadvaceti a udělal trapný přemet, když při paktu Ribbentrop–Molotov jásal, prezident Roosevelt pro něj byl válečný štváč, avšak po vstupu Ameriky do bojů proti Hitlerovi otočil a stal se málem verbířem? Z partaje vystoupil někdy před dvacátým sjezdem KSSS. No sláva.
Nejsem sám, kdo je nad jeho politickými postoji u vytržení. V roce 2006 ho výkonný viceprezident nadace Cato Institute David Boaz v Guardianu označil za Stalinova zpěváčka a napsal natvrdo: „Pořád se točí filmy o zločinech nacismu, o totalitním režimu, který trval dvanáct let, zatímco na prstech jedné ruky spočítáte hollywoodské filmy o krvavém sedmdesátiletém vládnutí komunistické strany.“ Pointa je úžasná. Zasloužilý, leč názorově vyšinutý stařík Seeger učinil poté v The New York Times opožděný objev „Myslel jsem, že Stalin byl odvážný, ale nevěděl jsem, jak krutý.“ A napsal o něm hbitě satirický protest song Blues Velkého Josefa. Aneb každá země má svého Otakara Vávru.
***
Levicový ťuňťa Seeger zřejmě netušil, že přijel do zadrátované země, kde necelé dva měsíce po jeho koncertu dostal karikaturista Haďák-Liďák rok natvrdo
