Bude sociální demokracie spokojeným koaličním partnerem, nebo spíš prodanou nevěstou, abychom zůstali u původní hudební aluze? Spíš to druhé, členská základna rozhodla pragmaticky, ale významná část stranické smetánky je názoru spíše opačného, vzpomeňme třeba senátory, členy bývalé vlády či některé regionální funkcionáře. Je zřejmé, že hlasování o důvěře vlády má Andrej Babiš téměř jisté, referendu se totiž slíbili podvolit i hlasití rebelové. To je asi tak vše.
Co se však uvnitř strany stane po říjnových komunálních a senátních volbách, je ošidné předpovídat. Například katastrofální ztráta 13 obhajovaných senátorských křesel ze 24 by jistě funkcionářstvem i stranickou kasou, už tak prázdnou, notně zamávala. A nemusí být hned úplně zle, postačí si realisticky představit ztrátu deseti křesel a tím i nároku na předsedu horní komory. I tento čistě symbolický sešup poznamená psychiku strany. Rozumář řekne, že ČSSD by v říjnových volbách splakala nad výsledkem bez ohledu na to, zda bude ve vládě nebo ne, a že si nikdo z oranžových netroufne zpochybnit rozhodnutí stranického „lidu“.
Jenže budou i komunální volby a známe schopnost sociálních demokratů vraždit se navzájem. Současné vedení strany si zcela v duchu zmíněné Kecalovy árie může říkat: „A jestli se dcera vaše bude zpěčovati, uzříte, jak ji naučím pěkně poslouchati.“ Opak je pravdou. Spíš můžeme čekat vzájemné obviňování, kdo koho prodal za pět ministerstev.
Čekat, že po osmi měsících průtahů a taktizování vznikne stabilní vláda, by bylo naivní. Tenhle sňatek z rozumu netěší příliš nikoho ze zúčastněných, snad jen komunisti mají čistý profit. Vláda bude vypadat podle toho, nekonečný souboj sebepropagace jednotlivých subjektů.
