Nestojím vo to, aby mi zvyšovali důchod“ a jsem připraven „na úsporný balíčky“, prohlásil nedávno v pořadu Otázky Václava Moravce svérázný divadelník Josef Krofta. Trochu divné chování u důchodce, zvláště před volbami, že? Jenže chování profesora Krofty je naprosto logické a dokazuje, že zvyšování vládních výdajů zdaleka nemusí vést k vyšší spotřebě, a tím k rychlejšímu ekonomickému růstu.
Politici i někteří ekonomové pravidelně slibují, že mimořádné výdaje rozhýbou ekonomiku. Stát si vypůjčí, lidé tak dostanou víc peněz a začnou je utrácet. Zvýší se poptávka a začne se víc vyrábět. Všichni se budou mít lépe, tvrdí. Jenže racionální člověk nejspíš vezme peníze, které získal navíc, a uloží si je. Čistě proto, aby měl na placení daní v budoucnu.
Ekonomicky je totiž úplně jedno, jestli platím daně dnes nebo zítra. Zaplatím je tak jako tak. Místo spotřeby se tak zvýší jen úspory. Přišel na to už anglický ekonom a milionář David Ricardo v 19. století. Záhy ale svůj nápad sám zavrhl. Nezdálo se mu realistické, že by lidé uvažovali právě takhle.
Ricardovu hypotézu oprášil v sedmdesátých letech dvacátého století Američan Robert Barro. Podle něj daňoví poplatníci uvažují přesně tak, jak to naznačil Ricardo. Lidé dokonce uvažují mezigeneračně, tvrdí Barro. Nechtějí zatížit své potomky, a tak snížení daní nebo zvýšení výdajů státu kompenzují šetřením, i když sami splácení dluhů ani nedohlédnou. Prostě odkážou svým dětem nebo vnukům víc peněz. Ekonomové se od té doby, co Barro znovu „objevil“ Ricardovu hypotézu, přou, jestli funguje i ve skutečnosti. Výzkumy ekonomů Matthewa Shapiroa a Joela Slemroda ukazují, že na ní něco je. Shapiro a Slemrod využili dvou „přirozených“ experimentů - v roce 1992 byly v USA sníženy zálohy na daně z příjmů. Odsunulo se tak placení daní. „(Získané) peníze pomohou lidem zaplatit za oblečení, školné nebo si pořídit nové auto,“ tvrdil tehdejší prezident George Bush. Výsledek? Přes 57 procent domácností plánovalo použít peníze jako úspory nebo zaplatit dluhy. Když se podobná situace opakovala v roce 2001, chtělo přes 70 procent lidí použít peníze navíc na splacení svých dluhů nebo je uspořit.
Podobné chování potvrdila i krize. V rámci takzvaného finančního stimulu George Bushe, který měl v roce 2008 zvýšit spotřebu, dostalo 130 milionů Američanů na sociálních dávkách přes sto miliard dolarů. Výdaje státu se nesnížily a je jasné, že náklady na nové dávky budou Američané splácet desetiletí nebo spíš celé generace. Přesto v průzkumu veřejného mínění 31,9 procenta z příjemců speciálních dávek prohlásilo, že extra peníze uloží, a dalších 48,2 procenta z nich poplatí své dluhy.
Proč ale lidé tolik dbají o svoje potomky? Proč na ně neuvalí prostřednictvím státního zadlužení skrytou daň? Vždyť se zdá jasné, že naše děti budou bohatší než my, tak proč si neužít na jejich účet? Proč jim něco odkazovat? Kromě morálního uspokojení tu hrají roli i sobecké motivy. Hlavně ve vyspělých zemích, kde děti nejsou hlavním zdrojem zajištění na stáří. Podle některých ekonomů se tam část rodičů a prarodičů snaží shromáždit bohatství, které budou jejich potomci dědit, jako nástroj k usměrnění chování svých dětí a vnoučat. Vynucují si tak poslušnost svých ratolestí a také jejich časté návštěvy.
O autorovi| Marek Hudema redaktor LN
