Babička, která ve svých sedmdesáti pěti letech mlátí zloděje čtečkou čárového kódu, není věru obvyklá podívaná. Před pár dny ji ale všichni mohli vidět v televizi. Stalo se to nedaleko amerického Bostonu, kde se důchodkyně naštvala, když zloděj přepadl její oblíbený obchod a chtěl od prodavače peníze. Všichni ocenili udatnost stařenky. Zajímavá byla reakce policistů, kteří sice ocenili, že stará paní měla „srdce na správném místě“, ale zároveň varovali, že to vždycky není zrovna dobrý nápad, takhle vyvádět, když je na místě zločinec. Nic nového pod sluncem. I v Čechách často varuje policie před zásahem kolemjdoucích proti zločincům. Ale proč? Pokud má policie potírat zločin ve společnosti, je přece nejlepší cestou zločincům jejich činnost ztížit. Nebo ne?
Každý zásah veřejnosti znamená pro zločince minimálně zdržení. Tím se zvyšuje pravděpodobnost jejich zadržení. U nás sice nejsou k dispozici odpovídající data, ale můžeme se podívat do zahraničí. Například ekonom Giovanni Mastrobuoni působící na Collegio Carlo Alberto při univerzitě v italském Turíně se dostal k originálnímu souboru dat o bankovních loupežích v Itálii v letech 2005 až 2007 vytvořený bankovními úředníky. Šlo o docela slušný statistický soubor, protože v Itálii se odehrává 57 procent bankovních loupeží v Evropě, více než tři tisíce každý rok.
Mastrobuoni zjistil, že čím déle loupež trvá, tím vyšší je pravděpodobnost dopadení. To není nic divného, ale zvyšuje se enormně - pokud se loupež povede do devíti minut, jen necelých šest procent zločinců je zadrženo. Zločinci se snaží samozřejmě udělat banku co nejrychleji - v případě Itálie většinou do tří minut - a každý civilista pokoušející se zasáhnout jim ztěžuje práci.
Zločinci jsou, jak už ukázal v šedesátých letech nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker, lidé velmi racionální. Zvažují, co jim zločin přinese a co při něm mohou ztratit. Pokud se zvýší tresty, obtížnost provedení zločinu, třeba přibudou další strážní, v případě zlodějů další zámky či mříže nebo pravděpodobnost dopadení, zločinů ubývá. Samozřejmě, u zámků či mříží zloději mohou přejít na vykrádání méně zajištěných bytů či obchodů. U všímavé a zasahující veřejnosti ale takové nebezpečí nehrozí. Tak proč před zásahem policie varuje?
„Policie radí dobře pro jednotlivce, tomu totiž hrozí nebezpečí, že ho zločinec zraní,“ upozorňuje ekonom Libor Dušek, který se zabývá ekonomií zločinu na pražském institutu CERGE-EI. „Jenže co je optimální pro jedince, ještě nemusí být nejlepší pro celou společnost,“ vysvětluje Dušek. Navíc podle něj hraje roli i to, že ten, kdo brání zločinu, vytváří v žargonu ekonomů tak zvanou pozitivní externalitu. I když brání svůj vlastní majetek, odrazuje zároveň zločince, aby v budoucnu přepadávali ostatní lidi. Za toto riskování vlastního zranění či života ve prospěch spoluobčanů mu ale nikdo nic nezaplatí. „Snad by bylo správnou vládní politikou případnou újmu lidem, kteří proti zločincům zasáhnou, finančně či jinak kompenzovat,“ říká Dušek. Navíc je tu další věc, dodává. Policie jako každý státní orgán ráda zasahuje sama. Popravdě, kdyby se občané vždy bránili zločincům, počet zločinů by poklesl a policie by přišla o část své práce. Jenže nemělo by právě tohle být v zájmu státu a nevyšla by kompenzace zasahujícím občanům levněji než jiné metody potlačování zločinu? Je zajímavé, že pořádná ekonomická práce na tohle téma zatím zřejmě neexistuje.
O autorovi| Marek Hudema, redaktor LN
