PROČ RÁD ŽIJI V BRNĚ

Zvykli jsme si s tímto městem na sebe. Začátek byl ovšem děsivý – pach sálů dětské nemocnice, maminčina ruka za mléčným sklem, kachlíková šachovnice podlah. Ale též dunivé kovové bestie s tykadly šklebící se před Padovcem, kluk na Cejlu, co mi dal facku a vzal traktůrek. Lepší byl ten mamut v parku u řeky. Pár roků potom nápis Vítkovice na viaduktu, zákeřně nepatřičný na jihu Moravy. A ještě později do půl pasu odhodlaná francouzská svoboda Iva na parketách Domu umění, Ponrepo, antikvariát na České, krásné městské holky v Lužánkách a naše děvčice na jedenadvacítce na Zvonařce. Fakulty, koleje, trikolory a klíče cestou na Svoboďák, divadla, medlánecké letiště, galerie, lavičky u Prioru, tancovačky v Metropolu. Mé město, mí lidé: v menzách, v knihovnách, v dílničce na Majlontu, u Pestsäule. Žádné jiné už nemůže tolik znamenat – narodilo se tu a žije tu mé dítě. Tady jsem skoro umřel a znovu se narodil, ve stínu Milosrdných, na Moraváku a u Akády jsem se učil prohrávat a vstávat po padnutí. Je to láska z rozumu a výdrže. Vyhnaná do extrému, expresivní, trýznivá. Brno mne vsálo. Kořím se mu!