Snímek Beze stop připomíná cestu lesem. Je to úžasně klidný film, který v obecenstvu dorůstá hluboko do druhého dne. Ben Foster hraje válečného veterána, který vychovává dcerku Tom (Thomasin McKenzieová) zcela mimo civilizaci, v přírodní rezervaci. Jednou na ně ale přijde správa parku – a konflikt se společností se zdá být nevyhnutelný. Beze stop se promítalo na festivalu v Cannes, kde se také uskutečnil rozhovor režisérkou Debrou Granikovou. Ta o sobě dala zatím nejvíc vědět v roce 2010 vymrzlým thrillerem Do morku kosti – roli puberťačky, která hledá zmizelého otce, tu skvěle ztvárnila mladinká Jennifer Lawrenceová, dnes už držitelka hereckého Oscara. Téma osamělé bytosti a vztah dcery s otcem rezonují i ve filmu Beze stop, který uchvátí též intenzitou hereckých výkonů ústřední dvojice.
  |
LN: Máte slabost pro příběhy izolovaných lidí?
Zajímá mě ten, kdo jde proti proudu. Lidi, kteří se vymykají běžným způsobům. Ti, kteří jsou natolik sví a ve finále odvážní, že se dokážou odlišit. Proč to vůbec dělají? Co vlastně hledají? To mě fascinuje. Rozbuší se mi z toho vždycky srdce, protože si uvědomuju, že vůbec není snadné vykročit z řady.
LN: Co vás zaujalo na osudu otce a dcery v divočině nedaleko Portlandu?
Film vychází ze skutečné události. V novinách kdysi vyšel článek o otci a dceři, kteří spolu nerušeně pobývali v divočině. Několik let. Ona přitom uměla číst a psát. Tím pádem ji někdo musel učit – ten otec. Strážce parku, kde žili, přitom fascinovalo, že si jich dřív nevšimli.
LN: Skrývali se?
Když rozdělávali oheň, odváděli kouř speciálním tunelem pryč, po indiánském způsobu. A celkově se chovali tak, aby je nikdo nenašel. Proto ti strážci byli docela ohromení. Vzhledem k tomu, že se ten případ týkal nezletilé osoby, nedostal se na veřejnost, protože nezletilí jsou takhle chráněni, aby se nestali obětí bulváru. Peter Rock o tom pak napsal knihu a náš film je interpretací těch událostí.
LN: Pozorujete, že by ve vašem okolí přibývalo lidí, kteří odcházejí žít mimo civilizaci?
Uskromnit se? Zříci se darů moderní společnosti? Prosím vás, kdo by to dělal? Inu, pár se jich najde! A zase: okamžitě mě zajímá, proč se do takového dobrodružství pouštějí. Z jakého důvodu, co je k tomu pudí? Faktem je, že okolo sebe vidím lidi, kteří se skutečně zbavují hmotných statků. Dochází jim, že štěstí nejspíš netkví v materiálním bohatství. Řekla bych, že konzumní společnost požírá vlastní děti – cítíme se unavení, vyhořelí, žijeme v úzkosti. Některé z nás to motivuje ke změně, k přehodnocení situace.
LN: Nestojí ale Spojené státy právě na masové spotřebě?
Čím dál víc lidí se snaží uskromňovat. Žijí jednodušeji, dbají na svou ekologickou stopu. A pak jsou lidé, kteří sice nechtějí přijít o svůj komfort, ale třeba nepotřebují bydlet ve velikém domě, stačí jim menší. Ve filmu se to odráží v úvahách Tom, že by mohla žít třeba jenom okolo jednoho stromu, nepotřebuje celý les. Je na každém, jakou cestou se vydá, já se snažím publikum vyprovokovat, aby o tom vůbec přemýšlelo.
LN: Je důležité, že se Beze stop odehrává právě v Portlandu?
Vězněný režisér Sencov přestal držet hladovku. Odmítal jíst od poloviny května |
Žije tam spousta lidí, kteří pro ekologii dýchají. Můžete se jim smát, jsou to třeba objímači stromů, ale na druhou stranu jim není lhostejný osud lesa, který mají za domem. Je to vlastně ohromný prales, táhne se od Kalifornie až nahoru do Kanady. Dřevo se tam těžilo ve velkém a v současné době se tam odehrává takový ten klasický svár mezi člověkem a přírodou: ochránci by rádi zachovali pole pro vzácné žáby, ale církev by tam ráda vybudovala megakostel. Co je lepší? Osobně to vnímám jako bruegelovský výjev plný nejrůznějších emocí.
LN: Beze stop mě fascinuje tím, jak se herci položili do svých rolí. Jak jste toho dosáhla?
Spolehla jsem se na pomoc přírody. Když jsme točili deštivou scénu, počkali jsme na déšť. Točili jsme ve skutečném lese. Tom s Benem si proto před natáčením taky prošli kurzem přežití. Takže když si pak měli zapálit vlastní oheň, uměli to. Měli skvělou učitelku, která Bena i Tom nadchla, vzali si její rady k srdci.
LN: Ve filmu se často dorozumívají mimoslovně. To byl taky váš záměr?
Ale vůbec ne! Na to je přivedla ta trenérka, protože se předtím věnovala cvičení v buši. Znala systém jakéhosi „klikání“, komunikace beze slov, která působí velmi nenápadně.
Tohle šlo úplně mimo mě. Já nevím, kdy by měli klikat a kdy ne ani jak to dělat. Ale jim to sedlo zcela přirozeně a klikali, kdy potřebovali. A teď mě napadá ještě něco!
LN: Copak?
Vždycky jsem chtěla natáčet chronologicky, jít po ději postupně. Obdivovala jsem Angličany, kteří tak točili. Pro mě to bylo vždycky nemožné, pracuju s takovými rozpočty, že si to nemůžu dovolit. Až tady nám to konečně vyšlo. Další proud intenzity jsem otevřela tak, že jsem do vedlejších rolí obsazovala neherce. Potřebovala jsem včelařku, tak jsem prostě vzala zkušenou včelařku. A ona sama vycítila z Thomasin jistou energii: „Jsi schopná ty včely zvládnout, budou se s tebou dobře snášet, jsi klidná a jemná.“ Taková skutečná setkání mě nabíjejí – a nemusím dodávat, že mou herečku taky.
LN: Existuje na tohle všechno nějaký recept?
Je potřeba obrátit se k přísadám, které ve scénáři nejsou! To je celé. V umělém prostředí by se nám těžko simulovalo, že promočení běháme po kopcích. A kdyby bylo všechno přesně nalinkované? To je úplně jiný druh filmařiny!
LN: Objevila jste v Thomasin novou Jennifer Lawrenceovou?
Ach! Tomu se nevyhnu, že? Já vím. Novou tvář hledám, protože je nová, ne abych z ní udělala někoho, koho už tu máme. Na druhou stranu, Thomasin i Jennifer spojuje vášeň pro práci. Jdou do toho naplno, nebojí se umazat si ruce. A moje filmy jim zůstaly za nehty.
LN: Hovoří se dnes ve větší míře o rovnocennosti, o větších příležitostech pro režisérky a obecně tvůrkyně. Zjednodušuje vám to práci?
Jedna věc je, že pracuju s malými rozpočty. Pracuju tak, že toho moc nepotřebuju – vidíte, uskromňuju se! No jo, jinak bych totiž točit nemohla. Zkrátka a dobře jdu dlouhodobě po své vlastní cestě, bez velkých turbulencí a propadů. Mám skvělé spolupracovnice i spolupracovníky. To je pak oboustranně obohacující zkušenost. Na druhou stranu registruju, že tu jsou dveře, které dříve zůstávaly ženám spíš přivřené, a teď se snad otevírají. Já se do nich ale netlačím, protože jde především o ten velkofilmový průmysl. A ten jde mimo mě.
