Scenárista a režisér Paul Haggis patří v Hollywoodu mezi hodně vytížené řemeslníky, na svém kontě má i pár oscarových „zářezů“. V posledních měsících se ale víc než o jeho filmařské práci mluví o jeho osobních záležitostech. Známý americký časopis The New Yorker publikoval velmi obsáhlý článek, který popisuje Haggisův nedávný rozchod se scientologickou církví, jejímž byl pětatřicet let prominentním členem.
Text (18. 2. o něm referovaly také LN) popisuje i místy krajně podivnou historii té instituce a život jejího zakladatele, autora sci-fi Rona L. Hubbarda, různé kauzy a obvinění ze strany bývalých členů.
Jedním z leitmotivů textu je také Haggisův údiv nad tím, že se členem toho spolku mohl stát právě on.
Na otázku, proč se v dobách svého členství nezajímal o to, zda jsou pravdivá zneklidňující tvrzení o praktikách vedení scientologů, odpovídá, že ač je člověk velmi zvědavý a pod povrch věcí se nahlédnout snažící, zrovna na tohle moc zvědavý nebyl. Stejně tak není moc schopen vysvětlit ironii toho, že ač na veřejnosti vystupoval jako neohrožený bojovník za všelijaké lidskoprávní kauzy („Mám stát na straně slabšího, přidat se k těm, jimiž většina opovrhuje.“), nečinilo mu problémy hlásit se k organizaci velmi autoritativní a hierarchické, jež hýčká svoje členy z řad hollywoodských celebrit. „Třicet pět let jsem byl členem sekty. Všem to bylo jasné, nechápu, proč mně ne,“ říká v závěru článku.
Netroufám si na dálku analyzovat duševní pochody Paula Haggise a zodpovídat tu palčivou otázku za něj. Těžko si ale nevšimnout toho, že režisérův náhled na sebe sama odpovídá lidskému typu, který je dnes docela rozšířený. Tam, kde Haggis vidí rozpor, možná žádný není.
Když si je jeden jistý svou výraznou individualitou, přesvědčený o tom, že se v mnohém ohledu pozitivně vymyká normě, spíš to usnadní jeho propadnutí ideologii, jež popírá všechny ty atributy, které na sobě oceňuje. Přinejmenším to není žádná velká překážka. Často jsou to právě lidé, již se mají za svobodomyslné a autonomní hledače, kdo skončí v „náruči“ nějakého toho absolutní poslušnost vyžadujícího gurua, který je nakonec zmermomocní. Někdy v metaforickém smyslu, jindy doslova.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
