Proč se z Ferdy stal úderník. Vychází válečný deník Ondřeje Sekory

LN Ondřej (Sekora) původně studoval práva, po párměsících ho ale zlákala novinařina. V roce 1921 nastoupil do brněnské redakce Lidových novin, brzy se však přestěhoval do Prahy. Co jste zjistil o jeho předválečné tvorbě?

Měl stálé místo v pražské redakci Lidovek a myslím, že se skoro nezastavil: psal reportáže, politické komentáře, vedl víkendovou přílohu pro děti a kromě toho ilustroval několik knih, například Bratrstvo bílého klíče od Františka Langera. V roce 1933 začal (Sekora) kreslit komiks o Ferdovi Mravenci, který vycházel na pokračování v Lidovkách. Tenkrát to byla ale úplně jiná postava, žádný svazák, ale floutek, který umí své kamarády v mraveništi docela potrápit. (Sekora) byl ve 20. letech na dvou stážích ve Francii. Psal reportáž o Tour de France a doufal, že tam prorazí se svými komiksy. Francouzské noviny mu otiskly dva tucty článků a kreseb s podpisem André (Sekora). Moc se mu líbil francouzský komiks, když kreslil sérii Ani Muk loví v Africe, inspiroval se zřejmě slavným francouzským komiksovým příběhem Tintin v Kongu.

LN Jak se jeho život změnil za války?

Pokračoval v práci a dlouho si nechtěl připustit, že i jeho rodině hrozí nebezpečí. Jeho žena Lída byla z židovské rodiny. V roce 1941 dostal (Sekora) dopis od šéfredaktora Lidovek, kde mu píše, že s ním musí rozvázat pracovní poměr, a důvod je více méně jasný – byl to „trest“ za smíšené manželství. To (Sekoru) naprosto šokovalo, on vždycky zastával takovou tu chlapskou ideologii, že se lidé k sobě mají chovat čestně. Nesl to velmi těžce, protožev Lidovkách nechal duši, tohle ho muselo těžce ranit. Pak ho vyhodili i z Národního svazu novinářů, a tak byl najednou odstřižený od práce a musel brát jakékoliv zakázky, které podepisoval jiným jménem. Hodně mu tehdy pomohl jeho nakladatel Josef Hokr, dával (Sekorovi) zálohy na knihy, které snad někdy vyjdou. To ho drželo nad vodou až do října 1944, kdy dostal předvolání, že musí nastoupit do pracovního lágru v Klein Steinu na moravskoslezském pomezí.

Ze života vězně. Obrázky ze skicáku Ondřeje Sekory.

LN (Sekora) si první záznam v deníku zapsal 16. října, o měsíc později začal malovat do skicáku nejrůznější situace v lágru: spaní na pryčnách, táborovou latrínu nebo kopání děr v lese. Z deníku je zřejmé, že podmínky snášel dobře. Co myslíte, že mu pomohlo, aby si udržel nadhled?

Před válkou hodně sportoval, bavilo ho ragby, hrál fotbal i tenis. Jezdil k příbuzným na Moravu, na fotkách je vidět, že moc rád pracoval na zahradě. Takže když přijel do lágru, byl v opravdu dobré kondici a práce v lese, kde trávili vězni většinu času, mu nevadila. Spíš naopak, on doslova píše, že si užívá kopání jámy. Líčí to do nejmenších detailů amyslím, že to je právě jeho obrana proti tomu, aby musel moc přemýšlet. Snažil se dodržovat každodenní režim. Pravidelně si zapisoval, co dělá a co ho ten den čeká. Ten řád mu pomáhal, aby se odpoutal od reality a nemusel se strachovat o svoji rodinu. Na rozdíl od jiných lágrů tady měli trochu volnější podmínky, takže vězni mohli psát domů. Myslím, že ten jeho nadhled je potřeba brát s rezervou. Když v dopise synovi píše, že ho trochu bolelo břicho, do deníku si zapsal, že mu bylo hodně zle, ale ve skutečnosti to bylo zřejmě mnohem horší.

LN V dopisech se snažil své nejbližší ušetřit drastických popisů, ale proč autocenzuru používal i v deníku?

To je právě fascinující na každém deníku, že nikdy nevíte, do jaké míry pisatel počítal s tím, že jeho zápisky bude někdo číst. Myslím, že většina lidí, kteří si píšou deník, věří, že ho jednou někdo najde. U (Sekory) je podle mě několik variant: možná chtěl, aby si texty přečetli jeho nejbližší, a možná dokonce plánoval jeho uveřejnění. Ostatně deník končí velmi neobvykle: na poslední stránce si zapsal dvě poznámky. První je z roku 1959, kdy si poznamenal, že deník zpětně dopsal, a další je o dva roky později, kdy (Sekora) píše: „Poprvé celé přečetl. Zjistil několik jmen, která jsem sháněl a zapomněl.“ To nastoluje otázku autenticity deníku, jsou místa, která naprosto vědomě upravil nebo doplnil zpětně. Působí to na mě tak, že prostě celou tu válečnou kapitolu odsunul v paměti někam hodně daleko a až po letech se k tomu vrátil a dokončil podle zápisků, které si dělal v lágru.

LN Koncem prosince 1944 je v deníku zvláštní přerušení. Sekora popisuje, jak vedení lágru oznámilo, že se vězni musí přesunout do Prahy. O několik dnů později píše, že je doma a vzápětí v internačním táboře. Co se stalo?

Četl jsem tuhle pasáž několikrát a myslím, že ho asi někdo udal. Tábor v Klein Steinu nacisti rozpustili a on se dobrodružně vrátil do pražského bytu, nikoho tam nenašel, tak čekal na manželku. A pak je najednou ostrý střih a v deníku stojí, že je v táboře Hagibor nedaleko dnešní stanice metra Želivského. Před válkou tambylo sportoviště pro židovskou mládež, za války tam museli ti, kdo měli židovskou manželku nebo manžela, po válce semumístili německé válečné zajatce. V táboře na Hagiboru si Sekora musel zvykat na velmi tvrdé podmínky, vězni přežívali v malých celách, dostávali mnohem menší dávky jídla než v Klein Steinu. Tohle samozřejmě velmi zapůsobilo na jejich psychiku, někteří se zhroutili, jeden Sekorův kolega se oběsil. Jednoho dne se mezi nově příchozími objevil herec Oldřich Nový, který – stejně jako Sekora – měl židovskou manželku, a proto musel nastoupit do lágru. V deníku je popis, jak vězni Nového vítají, přece jen to byl slavný filmový herec – a najednou byl jedním z nich. (Sekora) se s ním znal z předválečné doby, nebyli vysloveně přátelé, spíš známí. Sblížili se až cestou do dalšího tábora, do Osterode.

LN Co se vám podařilo zjistit o jeho tamějším pobytu?

Byl jsem se tam podívat, teď je to příjemné městečko v pohoří Harz v Německu. Tenkrát tam byla továrna a kamenolom, kde museli vězni pracovat. Sekora práci v Osterode snášel mnohem hůř než v Klein Steinu, kde byl téměř každý den v lese. Tady musel trávit hodiny a hodiny těžkou prací v nelehkých podmínkách a neustále myslel na to, co se děje s jeho rodinou. Věděl, že jeho žena byla deportována do Terezína a syn je snad u příbuzných na Moravě. Jistotu ale neměl, dopisy přestaly docházet. Kromě osobních starostí na něj samozřejmě doléhala bezprostřední blízkost války, velmi často viděl přelety letadel a slyšel bombardování.

LN Sekora si do svého skicáku maloval nejen situace z každodenního života, ale také portréty spoluvězňů. Zmiňuje také portrét Oldřicha Nového při práci, ale ve skicáku jsemho neobjevila.

Předpokládám, že ho Novému věnoval a dodnes je někde v jeho pozůstalosti. Sekora takhle nakreslil možná desítky obrázků, které rozdal kamarádům. S Novým ho spojovala stejná chuť k práci, ač nebyli už žádní mladíci, uměli pořádně zabrat. Ve volném čase se tihle dva kumpáni snažili trošku zvednout náladu ostatním kamarádům, připravili společně divadelní představení. Z brambor vyrobili maňásky a hráli s nimi nejrůznější scénky. Po třech měsících v lágru se konečně vydali domů, ale cestou málem přišli o život... Jeli dobytčákem několik dnů, bez jídla a bez vody a netušili, kdy se konečně dostanou domů. Naštěstí se dostali do Prahy a jejich cesty se na mnoho let rozešly. Sekora byl po válce zklamaný, vzpomínal, jak ho společnost zradila, když ho za války odsoudila jen kvůli tomu, že má manželku Židovku. Zavrhl vše, čemu se tak rád věnoval před rokem 1939, a uvěřil komunistickým slibům.

LN Sekora po válce pracoval v nakladatelství Práce, ale po třech letech se s ním rozloučil a nastoupil do nově založeného Státního nakladatelství dětské knihy, později přejmenovaného na Albatros. Jak se mu tam dařilo?

Věřím, že alespoň zpočátku byl nadšený. Vedl výtvarnou redakci a jako jednu z prvních knih vydal nového Ferdu Mravence, kde čtenářůmpředstavil zcela jiný typ hrdiny, který odpovídal novým, komunistickým ideálům. Několik měsíců pracoval na knižní edici pro nejmenší. Byl to právě on, kdo nastavil pravidla pro vydávání dětských knih, které musí být kvalitní obsahem i formou. Jenže brzy ho radost z práce přešla, do SNDK byl totiž přidělen dvaadvacetiletý Stanislav Neumann, syn známého herce, kterého strana povolala z Francie. Sekorův nový šéf mu neustále dával najevo, že musí zapomenout na svojiměšťáckou minulost a podvolit se novým pořádkům. To sice Sekora chtěl, ale vadil mu ten autoritativní přístup. Od mladého, nezkušeného kádra se takové řeči špatně poslouchají. Koncem roku 1951 dal Sekora výpověď.

LN Zmiňoval jste, že Sekora řadu let po válce svůj deník upravil. Jaký byl tedy jeho další osud?

Měl ho u sebe Sekorův syn, který v roce 2003 vydal o tatínkovi životopisnou knihu. V ní bylo pár ukázek ze skicáku a z deníku. Jednou mi o něm vyprávěl Tomáš Prokůpek, spoluautor albatrosí knihy prvních stripů s Ferdou Mravencem, prý ten deník i skicák zůstaly v rodiněamožná by je zapůjčili pro knižní vydání. Když jsem si prohlížel texty i obrázky, došlo mi, že to je vlastně klíč k pochopení Sekorovy poválečné tvorby. Vždycky mě totiž udivovalo, proč je najednou ten jeho Ferda vzorný úderník, proč tak urputně bojuje proti americkému broukovi. Tohle je zřejmě odpověď.