VĚDNOHUBKY
Během týdne ponocovat a o víkendu se krásně vyspat. To je oblíbená strategie mnoha z nás. Podle vědců to ale tak jednoduché není. Vyplývá to ze studie zveřejněné tento týden v časopise Science Translational Medicine. Lékaři z Bostonské nemocnice provedli sérii pokusů na devíti dobrovolnících. Zjistili, že krátkodobý spánkový dluh lze dohnat deseti hodinami spánku. Dlouhodobý deficit, který nastává, když více nocí za sebou spíme jen čtyři až sedm hodin, ale nenapraví ani dostatek spánku tři noci za sebou.
Víkend tedy na dohnání toho, co jsme během pracovních dní zanedbali, nestačí. Navíc dochází ke zrádnému jevu, kdy se dotyční cítí odpočatě, ale nemají dostatečný postřeh při činnostech vyžadujících zvýšenou pozornost, jako je řízení automobilu. Nemyslete si tedy, že můžete v týdnu hýřit (případně po nocích pracovat) a o víkendu to doženete. Takhle to zkrátka nefunguje, vzkazují autoři výzkumu.
Proč někdy nemůžeme najít, co hledáme, i když se na to díváme? ptá se Jeremy Wolfe z Harvardovy lékařské školy v online vydání časopisu Current Biology. Když máme hledat dvacet zbraní ve čtyřiceti kufrech, najdeme je snáz, než když máme stejný počet zbraní odhalit ve dvou tisícovkách zavazadel. Vědec tento jev ověřil v pokusu s dobrovolníky, kteří měli na monitoru mezi různě rozmístěnými věcmi najít určitý předmět. Čím vzácnější byl jeho výskyt, tím častěji dobrovolníci chybovali.
Wolfe se proto domnívá, že obsluha bezpečnostních skenerů na letištích snadno přehlédne zbraň a lékař si na snímku nevšimne nádoru – i když těžko soudit, zda trénované profesionály srovnáním s dobrovolníky přece jen nepodceňuje. Vysvětlení vidí americký expert ve zvycích našich předků. Když hledali jedlé plody vmístech, kde dříve rostly, nakonec je tam opět našli. Při procházení místy, kde nikdy neuspěli, ale jejich pozornost polevila. Tím pádem chutné bobule přehlédli i v případě, že tam tentokrát být mohly. Jak podobné nepozornosti předejít na letištích a klinikách? Podle Wolfea stačí, aby si jejich zaměstnanci každý den pár minut zatrénovali na simulacích, kde bude zbraní, resp. nádorů víc než ve skutečnosti. Mrkev, nebo koláček? Vaše rozhodnutí je ovlivněno vaším okolím víc, než byste čekali. Američtí vědci z University of Georgia popsali v časopise Personality and Social Psychology Bulletin několik pokusů. Všechny dokazují, jak snadno se necháme ovlivnit v situacích, které vyžadují pevnou vůli. Pokud si dobrovolníci měli vybrat mezi mrkví a koláčkem, záleželo na tom, pro co se rozhodli ostatní. V dalším experimentu měli lidé myslet na svého známého, který je typický buď silnou, nebo naopak slabou sebekázní. Pak se dotyční věnovali manuální úloze, na níž se testuje trpělivost. Ti, kteří mysleli na své vzorné kamarády, vydrželi u úkolu déle.
Další pokus ukázal, že na nás jména našich vzorů působí i podvědomě. Tentokrát měli dobrovolníci zkoušet svoji trpělivost u počítačového testu. Během něj na obrazovce na pouhých deset milisekund probliklo jméno člověka, o kterém dobrovolníci uvedli, že ho považují za pozitivní či negativní vzor, pokud jde o sebekázeň. Ti, kterým se promítlo jméno osoby se slabou sebekázní, měli v testu horší výsledky. Pokud tedy chcete něčeho dosáhnout, myslete na to, jakými lidmi se obklopujete. A při svých rozhodnutích nezapomínejte na to, že ovlivňujete i chování druhých, vzkazují autoři.
O autorovi| Eva Vlčková, redaktorka LN
