Myslíš, že to pomůže?“ zeptala se mě Helena v obchodním domě My (bůhvíproč se tak jmenuje nově zrekonstruovaný Máj) a držela v ruce krabičku krému proti vráskám s kyselinou hyaluronovou. „Aby mi po tom zase neopuchnul obličej, jako když jsem si nechala píchnout botox,“ dodala se smíchem.
„No ještě aby ti nepomohl, když stojí šest stovek!“ řekla jsem a hned jsem dodala: „Buď ráda, že nemáš žádnýho chlapa, kterýmu bys to musela zdůvodňovat.“ Vzpomněla jsem si totiž na nedávnou situaci, kdy jsem před intelektuálem Viktorem zmínila, kolik stál můj bio krém na oči.
„Devět set korun? To snad žertuješ, Klaudie?!“ zhrozil se. Nechápala jsem, proč mu to připadá drahé a naštvalo mě, že moje nákupy vůbec komentuje. Jenže to byl teprve začátek. Viktor mě pozval na romantický večer. Cestou domů jsme se stavili ve vinotéce. Moje chuť na sex se vytrácela s každou lahví, kterou vrátil do regálu se slovy „zbytečně drahé“. Nakonec jsem to nevydržela, popadla láhev za 220 a rázovala s ní k pokladně. Na mně nikdo šetřit nebude! Musím říct, že láska k sexy mozku mě tam poněkud přešla (Viktor mi do té doby imponoval hlavně tím, co ví, a bylo mi jedno, že nemá auto a chodí v ošoupaných manšestrákách). Pak jsme šli do Alberta pro jídlo. Myslela jsem si, že se mi to snad zdá: Viktor dával do košíku neomylně stejný druh potravin: ty s nápisem Albert. Na můj tázavý pohled reagoval poučením, že takto označené výrobky jsou ve své kategorii nejlevnější. Aha.
Jen co se za námi zavřely dveře bytu, vyjela jsem na něj. „Můžeš mi říct, proč tak škudlíš? Přece nejsi tak chudej!“ Nechápal. „Mouka Albert je úplně stejně dobrá jako mouka I. jakosti a je o deset korun levnější. Stejně tak víno: není umění koupit dobré drahé víno. Umění je koupit dobré víno do 180 korun,“ mentoroval.
Když jsem to vyprávěla Heleně, ztuhly jí rysy. „Tak na to dej bacha. Jednou jsem byla s jedním takovým v Benátkách. Nechal mě málem umřít žízní na náměstí svatého Marka, protože tam byla podle něj voda moc drahá,“ vyprávěla mi a dodala: „Teď je to ještě v pohodě – máš vlastní peníze, ale počkej, až si ho vezmeš. Na mateřský budeš odkázaná na jeho prachy, a když si budeš chtít koupit krém, řekne ti, ať si na obličej naplácáš indulonu. A lednici budete mít plnou zlevněných potravin z Lidlu!“
„To snad ne,“ zaprotestovala jsem. „Jen si nemysli,“ trvala Helena na svém. „Škudlilové jsou ze všech nejhorší. Chlap, kterej si nedovede dopřát dobrý jídlo a pití, není labužník a požitkář. Co z toho vyplývá? Není dobrej ani v posteli.“
To se mi nezdá... Mně spíš vadí, co to znamená v druhém plánu: že Viktor není velkorysý. Není to rytíř. Nepochopil, že někdy nejde o ekonomičnost, ale o gesto. Stejně jako všechny ženy chtějí, aby jim aspoň jednou za život někdo poslal kytici růží do práce (jak pomíjivé, neracionální a neekonomické!), nesnáší, když se na nich šetří. A je úplně fuk, proč muž šetří a že to myslí dobře.
A hlavně: škudlil prostě nemůže být sexy.
