Ona seriózní, poctivá, až moc na novinářku. Já mnohem povrchnější, ctižádostivější a novinářsky bezohlednější. Ona mírně, vlastně někdy dost hysterická. V práci a terénu vždy střízlivá, nepoužívala sprostá slova a netvářila se silácky. Řada jejích článků mne zvedala ze židle a ne všechny nadšením. Když těch emocí a jejího subjektivního pohledu na věc bylo příliš, vadilo mi to. Namísto analýzy mi vnucovala své pocity rozjitřené vším, co prožila. Co věděla. Co zjistila. A zjistila toho v Čečensku mnohem víc než já.
Párkrát jsem prošla netečně kolem rodiny, které zastřelili syna, unesli dceru, zabili matku a umučili otce. Ve druhé polovině 90. let už válka trvala dlouho a česká i světová média byla přesycena podobnými krvavými osudy, kobercovými nálety, hromadami mrtvol. Když jsem tehdy vnucovala televizím své reportáže, ptali se mě odpovědní redaktoři, kolik nebožtíků mám natočeno a zda jsou mezi nimi i nějaká děcka. Ta dojímají diváka nejvíc. Zastřelený dospělý muž už na odvysílání v hlavním zpravodajském pořadu neměl šanci. Natáčeli jsme tedy veřejné popravy, umírajícího ruského vojáčka s amputovanýma nohama, cpala jsem se na pohřby dětí, na kterých maminky prosily Alláha, aby si je k sobě taky vzal.
Myslím, že tehdy se to Aničce stalo: postihla ji chorobná touha po nápravě věcí. Stávala se postupně spíš trpělivou a soucítící vrbou, než dravou žurnalistkou, která naslouchá a bez zbytečné účasti zaznamenává slova. Ty pak mírně znásilní, oseká nezáživné momenty a vydá je čtenáři. Ona ne. Osudy lidí pojímala z pozice veřejného obhájce. Když se na ni obrátili rodiče čečenského mladíka, že se jim ztratil a že ona je jejich poslední nadějí, namísto, aby myslela, jaký titulek té bombastické stati dá, začala ho hledat. Odhalila systém, který ruskou armádu i čečenské oddíly současného prezidenta Čečenska Ramzana Kadyrova řadil na úroveň ani ne mafie, ale spíš o hodně méně noblesní bandy zabijáků. Napsala to. I se jmény dvou přátel „Kadyrov“ a „Putin“. Mezi psaním utěšovala maminky ztracených synů. A rozkrývala zločineckou praxi, o které pak napsala do své Novoj gazety.
Rusové i Čečenci kolaborující s Moskvou, aby využili její vojenské síly proti svým kmenovým nepřátelům, vraždili systematicky čečenské civilisty mužského pohlaví. Nejdřív je unesli. Pár týdnů je nechali hnít v nějakém sklepě či ve vykopané jámě. Když jim narostly vousy, a vypadali jako opravdoví partyzáni, talibové, mudžahedíni, separatisté, zločinci, Rumcajsové či sebevražední atentátníci s Koránem v podpaží, vyhnali je na okraj lesa a popravili. Ne, nestříleli je do týla. To by se nehodilo „do krámu“. Prostříleli jim hrudník jako řešeto, aby to vypadalo, že je dostali v boji. Pak jim do rukou se špinavými nehty, což je jeden z poznávacích znaků partyzána, vtisknou kalašnikova . Druhý den se k tělu vrátí s fotoaparáty, když se naskytne nějaký novinář, tak má taky šanci udělat si „exkluziv“: mrtvého „bojevika“.
ČTĚTE TAKÉ: |
Anička tuhle praktiku popsala detailně. Nejen to. Zpronevěřila se novinářskému řemeslu, které bezcitnost vydává za objektivitu, a vykročila na cestu fanatické obránkyně lidských práv. Smáli jsme se jí. Připadala nám, cynickým profesionálům, trapná. Nejen nám.
Aničku Politkovskou zastřelili v den, kdy ruský prezident (na chvíli nedopatřením nazývaný premiérem), slaví narozeniny. I jemu připadala Politkovskaja trapná. Když umřela, prohlásil, že jako ženy mu jí je líto, jinak ale to byla prý bezvýznamná novinářka. Tak na to, jak byla bezvýznamná, Putinovi dost usilovně léta pila krev. Možná si dokonce někde v koutku duše přál, aby nebyla. Ač nejsem zrovna člen fanlubu Vladimíra Putina, zdá se mi, že vraždu Anny Politkovskoj nenařídil, nezařídil, nezorganizoval, ani k ní nikoho neponoukal, ba dokonce o ní ani předem nevěděl. Přesto se na zločinu významně podílel. Vytvořil totiž atmosféru, ve které likvidace nepohodlné novinářky byla přípustná. Dal nenápadně, možná i nechtěně a podvědomě najevo, že smrt dámy s brýlemi a šedivým sestřihem, mu rozhodně narozeniny nezkazí. Proto ten, kdo si vraždu Politkovskoj objednal, přikázal: „Zabít tu ženskou nejpozději do 7. října“. Snad aby měl Putin radost. Nebo aby ho to zkompromitovalo. To je jedno. Putin je za tuhle objednávku zodpovědný, protože k ní vytvořil podmínky. Pár let za ostnatým drátem dostali v Rusku lidé za mnohem menší prohřešky…
