Jen málo událostí v ruských dějinách mělo tak jednoznačné hodnocení veřejnosti, politiků, médií a nakonec i historiků. Ruských tedy. Vítězství ve Velké vlastenecké válce, za které Rusové a další národy zaplatili cenu pro národ náš, český, zcela nepředstavitelnou, je logicky posvátné. A je to asi jediný svátek, který je možné s Rusy ruku v ruce bez studu slavit. Bez ohledu na milion znásilněných německých žen a vyrabovanou půlku Evropy, což mají rovněž na svědomí ruští vojáci. Bez ohledu na to, co následovalo poté. Že byl ale prezident Zeman, jeho předchůdce Václav Klaus, manželé Nečasovi a další politici 9.května na slavnostní recepci na ruském velvyslanectví, tak vadí ze všeho nejmíň. Přiznejme si čestně, my bychom za sovětské vojáky tu největší otročinu ve válce rozhodně neoddřeli. Ati, co u nás vydechli naposledy, asi nemohli za to, že Stalin vedl válku bez ohledu na ztráty, že si předtím sHitlerem Evropu rozdělil, a až když to nevyšlo, se do něj pustil, a že si země, které nejdřív osvobodil, pak šikovně zotročil. Kdepak, za to na ty padlé nemusíme mít dnes vztek.
Pokud chceme začít s Moskvou dialog o tom, co nám na poválečné politice sovětského impéria a současné kremelské nejvíc vadí, proč malujeme Koněva a sovětské tanky na růžovo aproč se Pobaltí i Ukrajina zdráhají děkovat velkému bratrovi, že je zbavil nacistické okupace, měli bychom být schopni přiznat Rusku nějaké zásluhy. Třeba jen takticky. Zvláště my, kteří velkých válečných vítězství zpečetěných hektolitry krve svých lidí nemáme na rozdávání.
