Sedím se svojí dcerkou na lavičce na americkém hřišti a děláme bubliny. Přiřítí se asi čtyřletý klouček a bublifuk nám vyleje. Sofie se rozvzlyká a klouček říká: „Promiň, je mi to líto…“ Jeho maminka, která hned přilítla žehlit situaci, ho k tomu ani nemusela nutit.
Schopnost amerických rodičů naučit děti v útlém věku slušně se chovat je pozoruhodná. Moje známé z řad středostavovských žen v domácnosti neustále pérují svoje malé holčičky, aby byly milé, neskákaly do řeči, prosily, děkovaly, když jim někdo pochválí kytičku na šatečkách, nebo aby se na zahradní party nesmály, jak někomu nejde skákat v pytli.
Thank you byla ostatně první anglická fráze, kterou se moje dítě naučilo v americké školce – spolu s I am sorry a Excuse me. Klidně se přiznám, že mě by v životě nenapadlo od ní důsledně vyžadovat, aby ve svých dvou a půl letech za všechno děkovala, když je chudinka stokrát denně upomínaná, ať si nesundává čepici, vysmrká se, neleze sama na kuchyňskou linku a nepokouší se z ní skákat dolů a tisíc dalších věcí. Američanům je jedno, jestli jejich děti mají v mrazu a vichru holou hlavu nebo jestli přesně ve dvanáct snědí oběd, ale úplně vyšilují, když jejich děti nepoděkují za vypůjčený kyblíček nebo se neomluví za to, že někomu rozsypou sušenky.
Korektní chování a respekt vůči ostatním jsou pro Američany absolutním přikázáním a místní děti si jejich základy osvojí většinou dříve, než zvládnou běhat bez plíny. Důraz na korektnost je všudypřítomný. Škola, pracoviště, rodina, politika – ve většině sociálních situací jsou lidé obrovsky citliví vůči projevům neúcty, netolerance, agresivity nebo posměšným narážkám jakéhokoli druhu. Američané vlastně nemají mnoho příležitostí, jak dát průchod přirozeným averzím k druhým lidem. Možná proto v poslední době tak rádi sledují pořady, ve kterých se reální lidé nesnášejí, hádají a navzájem kritizují a pak se ještě víc nesnášejí. Vyčerpaní celodenní korektností, usedají Američané před televizní obrazovky, aby nahromaděné antipatie uvolnili ve virtuálním kolektivním terapeutickém rituálu – při sledování reality shows, kde jsou konflikty mezi lidmi hlavním zdrojem napětí a motorem děje.
Reality show tohoto typu začíná ovládat americkou televizi a vytlačovat tradiční pořady jako doktorské seriály, detektivky, rádoby komediální sitcomy a obstarožní kvízové soutěže o peníze. Patří mezi ně třeba hit stanice NBC The Office, což je originální kombinace reality show, sitcomu a dokumentu, kde je hlavním tématem sociopatické, trapné a útočné chování kolegů v kanceláři. A pak je tu záplava soutěžních reality show. Jeden typ, jako třeba klasika Big Brother, Přežít nebo nový hit Skutečné manželky, o tom, kdo a proč se s kým nesnáší ve skupině lidí. Ve Skutečných manželkách z New Yorku se například neustále řeší sociální kolapsy mezi skutečnými a velmi ostrými dámami z vyšší společnosti.
Ztraceni v překladu
Druhý typ reality show vybírá nejlepší topmodelku, milionářovu nevěstu, kuchaře nebo manažera, a přestože v nich jde o dovednosti jako ušít sukni či nezpackat jídlo s cuketou, každý soutěžící si musí mnohokrát projít ponižujícím rituálem zostuzení před porotou, která nešetří drsným hodnocením a pak dotyčného vyhodí ze dveří. Jsou-li porotci celebrity jako Simon Cowell, Tyra Banks nebo můj favorit Donald Trump, mohou si dovolit říct komukoli cokoli – jak jsou z někoho znudění, zklamaní a jak nechápou, co dělá v jejich soutěži.
Fascinována náhradním sociálním životem Američanů, plným averze a vyhrocených konfliktů, už chápu, proč se v Česku skoro žádný americký televizní hit (jako například Ztraceni nebo Trosečník) neuchytil a proč lidé koukají na primitivní seriály typu Ulice nebo Ordinace, které jsou někde na úrovni toho, co se v Americe vysílalo před čtyřiceti lety. Češi, na rozdíl od Američanů vyčerpaní neslušností a hulvátstvím v běžném životě, zjevně nemají večer náladu sledovat reálné střety mezi lidmi, ale tak maximálně to, jak se nějaká sympatická celebrita středního věku pokouší tancovat sambu nebo jak se jakási zdravotní sestřička trápí, jestli ji pan doktor pozve na rande.
Naše Sofie mezitím prosí a děkuje jako o závod. Přišla jsem na to, že když jí v klidu řeknu, Sofinko, prosím tě, vem si pyžámko a běž spinkat, děkuji ti, často mě poslechne. Jako včera, kdy jsem si tak stihla v klidu dát Donalda Trumpa, jak s pevně semknutými rty a rozlíceným výrazem zírá na asociálního podivína Denise Rodmana, který se jako bývalá hvězda NBA účastnil letošní řady Trumpovy reality show The Celebrity Apprentice, v rámci níž si slavný boháč vybíral budoucího manažera do svého impéria. „Seš možná skvělej týpek,“ řekl Trump nakonec Rodmanovi, „ale už tě tu nechci. Máš padáka!“
