Jsou nepsané zásady, které není radno porušovat, například pravidlo nerecenzovat v LN knihy, které vytvořili členové redakce LN. Tak jste si nepřečetli o knihách Renaty Kalenské, Petra Zídka, Františka Šulce a dalších tvůrčích kolegů. Nicméně dnes rozumnou zásadu porušíme. Pokud někdo nechce z dobrých a spravedlivých důvodů číst dál něco tak zaujatého, má nejvyšší čas přestat.
Na modrém přebalu Kachničky Ondřeje Tučka (* 1969) je jméno autora i knížky vyvedeno žlutě a mírně nahnutě, jako by už už tonulo pod rozčeřenou vodní hladinou. A už už tonoucí jsou také hrdinové většiny mikropovídek. Ne nadarmo se na začátku autor omlouvá, „že v jeho knize často trpí nevinní“. Z téhle kaluže, které se říká život, je nikdo nevytáhne. „Bůh neměl toho dne právě nejlepší náladu. Vracel se z práce a jeho unavená tvář hovořila za vše,“ dala by se shrnout výchozí situace světa, v němž se ocitli. S jejich vztahy je to podobné. Nejpřítulnější milenka se jmenuje Migréna. Nejněžnější němé tváře, sotva na člověka oddaně pohlédnou, bídně hynou. Otec coby hlavní lidská opora zmizí. „Jeho – už plnoletý – syn se jej vydal hledat. Hledal ho v profesorech na univerzitě, v knězi Halíkovi (v něm bohužel spolu s dalšími několika stovkami mladých lidí)...“ Tučkovy prózy vyjadřují tragiku života komicky. Mezi drtivou první větou nebo názvem, který je někdy už pointou, a smrtícím závěrem se odehrává dobrodružství, či spíš pokus o dobrodružství: ti směšní tvorové (lidé, zvířata, ptáci, pavouci, ale i mobil), zachycení mnohdy sekundu před posledním vydechnutím, se tu nadechují ke štěstí nebo k vítězství! A čtenář – třebaže po dvou třech povídkách poučen, že ten krátký proces nekončívá dobře – jim znovu a znovu fandí. Fandí holubovi, který našel pro své děti životně velký kus rohlíku, a přitom se k němu blíží kluci s flusbroky. Fandí i dvěma holčičkám, které si hrají a těší se, že spolu brzo začnou chodit do školy, a ve vedlejším pokoji dva znepokojení rodiče uvažují o tom, že jejich Bára k sobě potřebuje někoho klidnějšího.
„Když se proláklo, že chce odjet do Ameriky, nikdo to nechápal. Na otázku zdrcených rodičů, co tam chce hledat, jen ucedil: ,Sebe.‘ S tím také odjel. Prošel tu zemi křížem krážem. Jel vlakem, šel po svých, stopoval. Našel se v Oregonu, v příkopu u silnice mezi Mt. Rolley a Whichipas.“
To je celá povídka nazvaná Amerika. Krutá pointa čtenáře nenapaluje, protože podstatné se skutečně děje mezi efektním počátkem a koncem – intenzivně, bez vysvětlování, skoro beze slov.
Jen zřídka autor udává přesné místní reálie, výjimky jsou však symbolické. Kdo se někdy ocitl v pražském údolí Jamrtál, sevřeném z jedné strany Karlovem, z druhé Vyšehradem a seshora překlenutém Nuselským mostem, nahlédne úzkost i hloubku Tučkových miniatur. Když se pak na takové místo přiřítí tramvaj se šťastným číslem sedm, vytuší i jejich „hrdinské“ gesto: „Souprava vyletěla z kolejí a vjela do Sekaninovy ulice. Na palubě zavládl chaos. Jiří Sládeček dupl na brzdu a oznámil do mikrofonu: ,Jestli se to někomu nelíbí, ať si vystoupí.‘ Současné otevření dveří dodalo jeho slovům váhu. ,Teď chvíli pojedeme jinudy,‘ pokračoval. ,Nikdo vo tom nikde ani necekne. Prostě je změna trasy.‘“
Tolik na vysvětlenou, proč na stránkách LN recenzujeme knihu Ondřeje Tučka. Ať vo tom nikdo nikde ani necekne.
Kachnička Ondřej Tuček Doslov Lenka Kapsová. Vydal Dobrý důvod, Telč 2008. 99 stran.
