Osobitý operní odkaz Martinů ale inscenátoři nového pražského nastudování odsunuli jakoby kamsi do závorky. Zvolili variaci „her“, která vychází ze zkušenosti bližší spíše muzikálu, včetně až ohromující zvukové mohutnosti.
Vytrácejí se syrovost a autenticita lidových her a biblických témat, z nichž Martinů vycházel. Hry nejsou v autorově pojetí velkolepá podívaná – jejich účin je niternější, soukromý. Sbory nebylo třeba umístit do lóží a měnit jim kostýmy; radostnou zvěst, že i hříšník má šanci dostat se do nebe, netřeba vykřičet maximální silou.
Stylově vyhraněný rukopis Jiřího Heřmana s ritualizovanou obřadností synchronizovaných pohybů lze v týmu se scénografem Pavlem Svobodou, výtvarnicí kostýmů Alexandrou Gruskovou, choreografem Janem Kodetem a světelným designérem Danielem Tesařem poznat hned po vytažení opony – obrazy, které divákům předkládají, jsou jako sofistikované snímky vysokého standardu. Dokonalý byl uchvacující výtvarný efekt protisvětel při otevírání obrovských okenic s průhledy do hloubi jeviště plného kouře, bohatých kostýmů (archanděl Gabriel, Panna Maria), světelných proměn, pěti vysokých otočných rozklápěcích panelů po každé straně jeviště navozujících po vzoru deskových maleb v jinak prázdném prostoru místo děje. Ale pro jiný titul, nikoli pro Hry o Marii založené na poetice lidového divadla, které nic nepředstírá a na nic si „nehraje“.
Rudé kartáče očištění Proto také nejpřesvědčivěji vyzněla sestra Paskalina, která je v celém cyklu nejtragičtější. Rotující rudé kartáče „očišťující“ hříšnici jako v automyčce a baleťáci tančící „plamínky“ však už byli příliš doslovnou ilustrací. Heřman vychází vstříc opernímu „mainstreamu“ nadřazujícímu vizuální sugestivnost sdělovanému poselství. Takový koncept je sice esteticky dokonalý, jen se do značné míry míjí s tím, co chtěl sdělit Martinů – s autentičností niterného prožitku, vzácnou milostí odpuštění a šancí pro duši se očistit a vstoupit na nebe, i když její pozemské putování podlehlo svodům ďábla.
Protagonisty Her jsou sbory. Jejich rozmístění nejen na jevišti, ale i v lóžích, přineslo působivé akustické rozvržení; při tak rozdílných vzdálenostech zpěváků od diváka však ani skvělé nastudování sbormistry Pavlem Vaňkem, Lukášem Vasilkem a Jiřím Chválou nemohlo eliminovat neodstranitelnou nevýhodu různé intenzity jednotlivých hlasů na úkor charakteristické sborové jednolitosti.
V autorově koncepci Her nejsou sólisté operními hvězdami, ale jednou ze součástí divadelního celku. Tuto službu roli ve hře poskytli všichni, vyzdvihnout zaslouží především Dana Burešová díky barevnému plnému znělému sopránu, jímž dodala Paskalině vnitřní jímavost, i Maria Kobielska, která se v Mariken potkala s hlasově i typově pro ni vhodnou rolí.
Ve výsledku jsou ovšem Hry úspěchem opery Národního divadla. Dirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi se podařilo uplatnit svou autoritu, posílenou zkušenostmi své špičkové mezinárodní kariéry. Na třetím představení nebyl sice výkon orchestru zcela bez chybiček, ale splňoval parametry profesionálního ukázněného tělesa stmeleného jednotným frázováním, výrazovými gradacemi a prací s dynamikou.
