Ve střední Evropě se liberalismus nikdy nestal hlavním politickým programem. Je ironií dějin, že pod jeho maskou tu dnes vystupují rasisté Haiderova střihu nebo zastydlí stoupenci národní svrchovanosti, jejichž mentální mapu určuje romantický nacionalismus 19. století, jak je tomu v případě Václava Klause nebo Viktora Orbána. Zdá se, že obyvatelé středoevropských zemí nemají liberály v lásce, přestože z tohoto regionu vzešly takové osobnosti jako například Karl Popper, Friedrich von Hayek nebo německý sociolog Ralf Dahrendorf, který se 1. května dožívá osmdesáti let.
Kombinace neliberální politiky a touhy po liberální společnosti je symptomem střední Evropy, který se mimo jiné ukázal i v rychlosti, jakou se po revolučním roku 1989 liberální myšlenky vypařily z postkomunistických zemí. Když Dahrendorf tyto revoluce na počátku 90. let analyzoval v knize Úvahy o revoluci v Evropě, zdůrazňoval, že k provedení politických reforem stačí měsíce, zatímco ekonomické reformy potrvají roky a budování občanské společnosti desetiletí. Revoluce byly „jízdenkou ke svobodě“, ale na této cestě lze snadno zabloudit, protože místní občanské a demokratické tradice jsou slabé a smysl pro obecné dodržování zákonů minimální.
Evropa bez utopických plánů Dahrendorfův zájem o postkomunistické země je klíčový pro pochopení díla tohoto sociologa, politického filozofa i aktivního politika, a navíc má širší evropské souvislosti. V 50. a 60. letech přednášel na německých univerzitách, publikoval významné studie o sociálním konfliktu, ale přitom se aktivně účastnil německého veřejného života. Na sklonku 60. let se stal poslancem a v roce 1970 byl jmenován do prestižní funkce evropského komisaře.
Dahrendorf byl však stále kritičtější vůči fungování evropských institucí, a tak v roce 1974 přijal nabídku stát se děkanem slavné London School of Economics, kde v minulosti našel azyl i jeho intelektuální vzor Karl Popper. Stejně jako tolika jiným středoevropským liberálům se i Dahrendorfovi stala Británie druhým domovem, v němž mohl pokračovat v akademické a politické dráze, již završilo jeho jmenování za člena Sněmovny lordů v roce 1993.
Ústřední témata své politické teorie, totiž otevřenou společnost, ekonomický blahobyt a ústavní demokracii založenou na občanských hodnotách, Dahrendorf nikdy nechápal úzce jako problémy národního státu, ale vždy je spojoval s historickým procesem evropské integrace. Jeho úvahy se však vymykají obvyklým nálepkám euroskepticismu nebo eurooptimismu. Dahrendorf se vždy hlásil k myšlence evropanství, ale přitom kritizoval jako naivní a nebezpečnou představu, že stále těsnější hospodářská spolupráce povede dříve či později k politické integraci ve smyslu evropské konfederace, či dokonce federace. Podle něho musí mít politicky sjednocená Evropa politické, nikoli hospodářské zdůvodnění a řešení.
Představa, že evropský jednotný trh vyřeší evropské politické problémy, je jen variantou vulgárního názoru „trh vyřeší vše“, který se nijak neliší od marxistického předřazování ekonomické základny politické nadstavbě. Proti těmto názorům Dahrendorf staví nutnost budovat EU bez utopických plánů, ale s o to větším porozuměním pro jedinečnost úspěchu založeného na „zvyku spolupracovat“. Taková Evropa potřebuje spolehlivá pravidla a stabilní instituce, a ne bezbřehý přesun pravomocí na nekontrolované elity, jenž by se odehrával pod zástěrkou evropských zájmů či identity.
Když před třiceti lety navrhoval Dahrendorf sjednocenou Evropu „a la carte“, kde by si jednotlivé členské země mohly vybrat podle svého uvážení stupeň ekonomické a politické integrace a vzájemné spolupráce, vysloužil si nálepku euroskeptika. Dnes je ale takto „diferencovaně integrovaná“ Evropa realitou, kterou dokonce právně zakotvuje Lisabonská smlouva a která nás mimo jiné chrání před tím, co Ernest Gellner kdysi označil za „kmenovou magii“ etnického státu. Z nedávné Dahrendorfovy knihy Pokoušení nesvobody vyplývá, že liberální intelektuálové a politici mají jedinou volbu – stát na straně kritického rozumu a otevřené společnosti. Díky ní můžeme také vidět, že naše evropanství stojí a padá se schopností rozpoznat a odmítnout politické mágy všeho druhu, i kdyby se maskovali jako liberálové.
***
Ralf Dahrendorf Sociolog, filozof, politolog a politik se narodil 1. 5. 1929 v Hamburku. Přednášel sociologii v Hamburku, Tübingenu a Kostnici. V letech 1969–1970 byl poslancem za FDP, 1970 se stal eurokomisařem. V letech 1974–1984 stál v čele prestižního ústavu London School of Economics a 1987–1997 byl děkanem St. Antony’s College v Oxfordu. Od roku 1993 je jako lord Dahrendorf of Clare Market in the City of Westminster členem britské Horní sněmovny. Napsal řadu odborných článků a knih, z nichž česky mimo jiné vyšly Úvahy o revoluci v Evropě (1991), Hledání nového řádu, (2007) Od pádu Zdi k válce v Iráku (2008) či Pokoušení nesvobody (2008).
O autorovi| Jiří Přibáň, právník a VŠ pedagog
