Helium objevil před 160 lety Norman Lockyer Píše se 16. říjen 1868. Zatímco v Petrohradě si Dmitrij Ivanovič Mendělejev láme hlavu nad kartičkami se jmény a vlastnostmi chemických prvků ve snaze smysluplně je seřadit, astrofyzik Norman Lockyer nedočkavě usedá ke spektroskopu. Upravený přístroj umožňuje pozorovat protuberance ve sluneční koróně i za plného světla; předtím to šlo pouze při zatmění Slunce).
Proč to dělá? Ví se totiž, že každý rozžhavený prvek vysílá charakteristické spektrální čáry záření určité vlnové délky, tedy barvy. Ve spektru slunečních požárů Lockyera okamžitě upoutává jasná žlutá čára, kterou ke svému úžasu nedokáže ztotožnit s žádnou čarou dosud známých prvků.
Po dobrozdání chemiků Lockyer usoudí, že jde o nový prvek. Nazývá ho podle boha slunce Hélia. Zprávu o objevu posílá i francouzské Akademii věd, a tu se dozvídá, že není první, kdo onu cizí čáru spatřil! Dva měsíce předtím ji zpozoroval Pierre Janssen, ale poněvadž se zrovna chystal do Indie (v čele výpravy za zatměním Slunce), nechal to prozatím plavat. Shodou okolností pak oba vědci podávají zprávu o objevu Akademii ve stejný den a údajně i v tutéž hodinu. Francouzská vláda řeší věc tak, že dává razit pamětní medaili s profily obou objevitelů.
Uplyne čtvrt století a v Mendělejevově periodické tabulce, která povstala z jeho soubojů s kartičkami, zůstává v políčku „slunečního prvku“ pořád jen název a chemická značka.
Až si chemik John Rayleigh při studiu hustoty plynů všimne, že není dusík jako dusík. Ten atmosférický váží o plných šest miligramů na litr víc než dusík připravený rozkladem sloučenin... Rayleigh spolu s kolegou Williamem Ramsayem vyvozují (ostatně jako již před sto lety Henry Cavendish), že ve vzduchu musí být kromě kyslíku a dusíku ještě něco. Tak přichází na svět argon a zanedlouho i neon, krypton a xenon. Pak se Ramsay vrhá na „dusík“, vznikající rozkladem uranových nerostů a objevený mineralogem Williamem Hillebrandem. Soudí, že jde o krypton, ale pro jistotu žádá Williama Crookese o spektrální analýzu. 24. března 1895 Crookes posílá Ramsayovi telegram: „Krypton je helium. Přijďte se na ně podívat!“ (Záření alfa vydávané při radioaktivní přeměně uranu není nic jiného než rychle letící jádra izotopu helium 4.)
Čtyři dny po Crookesově telegramu vychází v Nature Ramsayova zpráva Pozemské helium (?). Ten otazník připojil odborný redaktor, kterým není nikdo jiný než – Lockyer. Zbytečná opatrnost.
Helium je tedy objeveno podruhé a definitivně. Do periodické tabulky konečně přibývají i údaje o jeho relativní atomové hmotnosti a dalších základních fyzikálních i chemických vlastnostech.
Helia je na Zemi pramaličko (v litru vzduchu pět mikrolitrů), přesto je to prvek vědecky výživný. Roku 1908 se Heike Kamerlingh-Onnesovi podařilo helium jako poslední ze známých plynů zkapalnit a potom s jeho chladnou pomocí objevit supravodivost. Skrze helium se přišlo i na supratekutost.
Helium vynáší balony do desetikilometrových výšek, ve směsi s kyslíkem umožňuje lidem potápět se bez skafandru do stometrových hloubek. Však ještě nedosti všemu: helium je palivem Slunce, díky kterému existuje pozemský život.
A helium jednou bude i pozemským popelem – až se podaří zvládnout termonukleární slučování vodíku. Výšky, hloubky, teploty extrémní v obou směrech. Palivo, popel. Helium.
