Jan Haluza se narodil 12. července 1914 ve Šternově, dnešním Újezdu u Brna, do rodiny chudých, ale pracovitých a poctivých rodičů Rudolfa a Julie Haluzových, kteří měli celkem sedm dětí. Otec Rudolf Haluza pracoval celý život jako zedník, a aby rodinu uživil, tak si na podzim a v zimě, po stavební sezoně, ještě různě přivydělával. Maminka Julie, rozená Kalvodová, pocházela ze vzdělaného rodu Kalvodů, v němž měl své kořeny vynikající malíř Alois Kalvoda. Byla velmi nábožensky založená a kdyby jí bylo umožněno studovat, měla předpoklady stát se univerzitní profesorkou. Byla aktivní členkou Orla, do jehož místní organizace postupně přihlásila i všechny své děti. Za pomoci Orla je tak s manželem vedla přitažlivou formou k vlastenectví, křesťanství, samozřejmě sportu a také kulturnímu cítění.
Po pěti letech obecné školy v Újezdě a jednom roce školy měšťanské nastoupil Jan Haluza na klasické osmileté gymnázium v Legionářské ulici v Brně. Kvůli nedostatku peněz si maminka, která se v průběhu stavební sezony v manželově nepřítomnosti musela o děti a malé hospodářství starat sama, na jejich studia půjčovala, protože dětí na gymnáziu na Legionářské třídě studovalo pět zároveň.
Jan Haluza
Dětství a studentská léta prožíval Jan Haluza v bídě a často také tvrdě pracoval na rodinném hospodářství: „Z Brna jsme přijeli ve čtyři hodiny, v pět hodin jsme se dostali na pole, tam jsme museli být hodinu nebo dvě, a teprve potom jsme mohli jít na hřiště a studovat. To si teď nikdo nedovede představit, jak to dřív bylo. Takto vypadal náš život, naše mládí.“
V roce 1934 na gymnáziu odmaturoval a na doporučení profesora Arna Nováka, který si jej jako tehdejší rektor brněnské univerzity záhy oblíbil a stal se jeho životním rádcem, se rozhodl na vysoké škole pokračovat ve studiu práv, při němž se aktivně věnoval sportu: „V roce 1935 bylo v Telnici vedle Újezdu sportovní utkání. Běžel jsem 100 metrů, skákal o tyči, házel oštěpem. Nakonec byl přespolní běh a doběhl jsem jenom já s bratrem Vojtěchem. Doprovázel nás tehdy cyklista, který nám nestačil. Já jsem závod vyhrál a druhý skončil můj bratr. Orel doktor Dudák se na mě díval a viděl, jak běžím. V roce 1936 se konala olympiáda ve Vídni a doktor Dudák mě na základě tohoto požádal, abych se v Brně-Pisárkách zúčastnil rozřazovacího kola před olympiádou. Neměl jsem ponětí, co je to závod, jak se běží. Na rozřazení jsme ale přišli jenom dva. Zaběhl jsem 1500 metrů za 4 minuty 38 sekund. Tím pádem jsem okamžitě jel na olympiádu. Nejdřív do Vídně a poté do Lublaně. Ve Vídni jsem získal bronz na 800 metrů, na 1500 metrů jsem byl čtvrtý. Zde mě hlásili „Ali“, kvůli francouzské výslovnosti mého příjmení Haluza. Od té doby mně kamarádi začali přezdívat „Ali“. V Lublani jsem poté získal stříbro a roku 1939 jsem zvítězil v přespolním běhu na Pankráci. Nejdřív jsme běželi s Tondou Vaňkem, poslední kilometr jsem už ale běžel sám a vyhrál jsem první mistrovský titul. Celkem jich mám devět. Všechny medaile mně ale komunisté zabavili a celý zlínský byt byl perzekvován.“
Právnické promoce, protektorát a příchod do Zlína
Studia práv zakončil promocí těsně před německou okupací Československa a dnes je jedním z nejstarších žijících doktorů práv: „Já jsem promoval v březnu 1939, to byl protektorát. Takže právníci nula, nikdo právníka nechtěl, tak jsem byl nezaměstnaný. Tatínka trápilo, že jsem vystudovaný, a nemůžu najít práci, tak jsem mu řekl, že hned na druhý den nastoupím na výkop Brno–Český Brod. Na výkopu jsem byl jediný vystudovaný. Bylo tam 200 lidí, kteří nemohli dostudovat, protože jim zavřeli vysoké školy a oni museli čekat.“
Každodenní vyčerpávající dřinu až do úmoru s lopatou a krumpáčem v ruce později vystřídala necelá tři relativně šťastná léta prožitá v Praze, kde doktor Haluza získal místo výpomocného učitele tělocviku na arcibiskupském gymnáziu. To ovšem po 27. květnu 1942, kdy došlo k atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, běsnící Hitler „pro činy nepřátelské říši a straně“ zrušil, a doktor Haluza se tak ocitl bez zaměstnání.
Měly o něj zájem pražské kluby Sparta a Slavia, ale také Atletický klub Baťa Zlín, jehož nabídku nakonec přijal, protože mu s možností sportovního růstu nabídl také zaměstnání, a tak se stal pracovníkem kontrolního oddělení baťovské akciové společnosti Kotva: „Hned jsem nabídku přijal a šel jsem do Zlína, kde mezi jinými byl i Zátopek. Nikdo se o něj nestaral, neměl svého trenéra. Přišel za mnou pan Juránek, vedoucí sportu, a poprosil mě, abych se Emila Zátopka ujal. ,Vždyť to je velice nadaný člověk, ujmi se ho,‘ řekl mi tehdy. Beze všeho jsem jeho prosbě vyhověl a začali jsme s Emilem spolu běhat. Poslouchal mě na slovo, rozcvičoval se se mnou, všecko dělal se mnou.“
Od roku 1942 tedy Jan Haluza dva roky trénoval Emila Zátopka, poté si už Zátopek trenéra dělal sám, takže Haluza byl jeho prvním a jediným trenérem. Dodnes si váží skutečnosti, že Emil Zátopek na jejich spolupráci nikdy nezapomněl a ještě na sklonku života řekl: „Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka.“
Ideální kádr zatčen
Osudy 20. stoletíLidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa. I vy se můžete stát dokumentaristy. přihlaste se do soutěže Příběhy 20. století, nahrajte vyprávění babičky, dědy, rodičů nebo sousedů a můžete vyhrát iPhone 6, nebo 50 000 kč. Uzávěrka soutěže je 29.2.!http://www.pribehy20stoleti.cz"  Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy. |
Na jaře roku 1945 se z východu blížila fronta, proto Němci vyhlásili zákaz vycházení, a atleti tudíž nemohli běhat po lesích ani pořádně trénovat na hřišti. Po květnovém osvobození Československa Rudou armádou a Američany se doktor Haluza zapojil do obnovy jednot a žup Orla a pro své náboženské přesvědčení se začal angažovat také v politickém životě. Stal se členem Československé strany lidové a předsedou Krajského výboru lidové mládeže Zlínska. Chodil do Ústředního výboru strany lidové, kde se setkával se zakladatelem a předsedou strany Janem Šrámkem, dále Františkem Hálou a Adolfem Procházkou.
První poválečné parlamentní volby v květnu 1946 ovšem ukázaly sílu komunistické strany, která své politické soupeře s převahou porazila. Brzy začali o doktora Haluzu projevovat zájem komunističtí agitátoři, kterým se jevil jako ideální kádr: „Byl jsem synem dělníka, rozumným člověkem, měl jsem právnické vzdělání a uměl jsem přednášet. Chodili na moje schůze a snažili se mě získat na svoji stranu. Za členství v KSČ mně dokonce nabízeli místo ředitele Baťových závodů ve Zlíně. Dočkali se ovšem pouze kategorického odmítnutí, pro které jsem byl upozorněn, že toto odmítnutí nezůstane bez odezvy. Sváděli mě, abych se dal k nim, a pokud ne, nebude to pro mě prý dobré. Dokonce jeden seděl vedle mě a řekl: ,Neboj se, kdyby došlo k nějakému zvratu proti nám, tak nejdřív odstřelím tebe a teprve pak bych šel já.‘ “
Týden před zatčením byl doktor Haluza od přátel varován před Státní bezpečností. Byl ale pevně přesvědčený, že proti němu neexistují obvinění, kvůli nimž by mohl být zatčen, a tak se neodhodlal k emigraci a události poté nabraly rychlý spád: „K mému zatčení došlo 27. září 1948 v obchodní společnosti Kotva, ve čtvrté etáži mrakodrapu. Tam ke mně přišli a říkají: ,Ty nás čekáš?‘ Já jsem se zeptal, proč bych je měl čekat, a oni mi odpověděli: ,No, půjdeš s námi.‘ Obsadili celou čtvrtou etáž a odvedli mě na Okresní soud ve Zlíně. Tam jsem myslím dokonce i spal a na druhý den mě odváželi do Uherského Hradiště. Tak to začalo.“
O několik dní později, 2. října 1948, zatkli příslušníci Státní bezpečnosti také Haluzovu manželku, paní Věru Haluzovou, kterou násilně odvlekli přímo od dětí ze školní třídy ve Zlíně-Letné. Zlínský byt Haluzových byl poté úředně zapečetěn a všechny věci zabaveny; kromě rodinných cenností také sportovní archiv, fotografie a medaile Jana Haluzy.
Jan Haluza
Uherskohradišťská samotka, křížový výslech a první rozsudek
Jelikož pojem presumpce neviny v tehdejším právním řádu neexistoval, a tudíž bylo vyšetřování na svobodě zcela nepřípustné, čekal doktor Haluza na svůj soudní proces ve vyšetřovací vazbě: „V Uherském Hradišti jsem se dostal na takzvané samotky. To jsou místnosti o jednom člověku, kde se člověk skutečně trápí, protože oni vás zatkli, a nevěděli jste proč. Tušil jsem, že půjdou proti mně, to je jasná věc, protože to slibovali, ale když tě dají ve věznici na samotku, to je hrozné. Člověk uvažuje proč, za co. Vždyť není možné, aby to, co jsme dělali my, že jsme se scházeli, mělo být trestné. Já jsem sice právník, ale v životě by mě nenapadlo, že z ničeho dokážou udělat takovou velikou záležitost.“
Ovšem opak byl pravdou. V čem tedy spočívalo údajné provinění doktora Haluzy? Byl obviněn ze členství v takzvané „protistátní rozvratnické skupině Zlín“. Aby mohly být v soudní frašce, kterou připravoval komunistický státní aparát, vyneseny co nejvyšší nepodmíněné tresty, tak Státní bezpečnost uměle propojila již zmiňovanou skupinu Zlín s další „rozvratnickou“ skupinou vizovického faráře Antonína Huvára a vykonstruovala vzájemnou spolupráci jejich aktérů: „Tresty byly v rozmezí od jednoho do deseti roků. Možná kdyby soudili jenom podle skupiny Zlín, dostal bych třeba dva, tři roky. Takhle nás ale potřebovali pořádně stisknout, a taky stiskli,“ dodává k tomu doktor Haluza.
Krutí vyšetřovatelé připravili „Alimu“ Haluzovi těžké chvíle fyzického i psychického utrpení: „Moje první vyšetřování probíhalo tak, že jsem chodil po různých vyšetřovatelích. U jednoho se zdálo, že použije omamných prostředků, aby se mně poškodila paměť, ale pak si to rozmyslel. Hlavní věc, čeho proti mně použili v případě skupiny Zlín, je křížový výslech. To znamená, že vyšetřovaného teple oblékli a pustili na něho shora okruh pětistovkových svíček, které působily veliký žár a opalovaly. Člověk se potil a měl ztrácet paměť. Na mě to neplatilo a křížový výslech pro mě dopadl dobře.“
Soudní přelíčení se konalo ve dnech 5. až 9. listopadu 1948 v Uherském Hradišti za předsednictví JUDr. Jaroslava Horňanského a účasti prokurátora Dr. Bílka. Šokující byla pro Jana Haluzu informace, že skupina, jejímž měl být údajným členem nebo dokonce mluvčím, plánovala z brněnské Zbrojovky, otrokovického letiště a skladů branných organizací odcizit pro případ rozsáhlého protistátního puče ruční zbraně, pistole, pušky a ruční granáty. Nespoléhal na nulovou pomoc přidělených advokátů a jako vystudovaný právník se rozhodl hájit před soudem sám. V předem „nalinkovaném“ procesu s vykonstruovanými obviněními mu to však nebylo nic platné: „Odsouzený jsem byl za § 2 zákona číslo 50 z roku 1939 za zločin přípravy úkladu o republiku a za § 52 zákona číslo 71 z roku 1945 za hospodářskou špionáž a dostal jsem šest roků těžkého žaláře spojeného s tvrdým ložem čtvrtletně. Takže to byl můj trest.“
Ve skupině doktorky Milady Horákové
Po soudu, v době, kdy byli někteří okamžitě posíláni na Pankrác a poté na Jáchymovsko, zůstal doktor Haluza ve věznici v Uherském Hradišti, protože v té době došlo na další jeho obvinění. Podle estébáků se měli doktor Haluza a inženýr Vaněk scházet s doktorem Jandečkou, Haluzovým přítelem, který byl v kontaktu s doktorkou Miladou Horákovou. Tito muži pak na schůzkách měli jednat o dalším rozšiřování ilegální organizace a zvyšování její akceschopnosti. Jan Haluza při předchozím vyšetřování neřekl nic o údajném členství ve skupině Milady Horákové, proto se mu estébáci dodatečně mstili. Začalo další utrpení, kdy při výsleších užili všechny možné způsoby, aby na něm vynutili přiznání: „Nejdřív na tebe šli pěkně a říkali: ,Pověz nám, cos udělal.‘ Čili oni neudávali činnost, za kterou člověka vyšetřovali, ale za každou cenu chtěli ze člověka už a priori vynutit, že něco dělal. Ještě jsem jim říkal: ,Co děláte, vždyť vy mě vyslýcháte a neřekli jste mně, proč mě vyslýcháte.‘ To se jim samozřejmě nelíbilo. Přivázali mně nohy k železné posteli a do krve mně rozšlehali šlapky na nohou, že jsem nemohl chodit. To byla první věc, kterou mi udělali kvůli Horákové.“
Výslechy v Uherském Hradišti probíhaly ve vyšetřovně mimo hlavní budovu věznice, kde Jan Haluza přespával. Do podkrovní vyšetřovací místnosti Státní bezpečnosti jej vláčeli uherskohradišťskými ulicemi, kde vyhrál mistrovství republiky, v železných poutech:„Lidé na ulici se zastavovali, poznávali mě a někteří mě litovali. To pro mě bylo velice bolestné a zahanbující.“
K výslechu se volalo tímto způsobem: „Probudili tě brzo ráno, eskortovali tě do jedné místnosti, kde tě hlídali, a tys musel být obrácený ke zdi a nesměl ses otočit, jenom když potřebovals něco nutného. A tak byl člověk celý den bez jídla a bez pití až do večera, kdy výslechy začaly.“
Sadistické mučení elektrickým proudem v uherskohradišťské věznici
Za účelem získání nových poznatků a usvědčujících výpovědí v případu doktorky Milady Horákové estébáci opět zostřili výslechy a fyzický i psychický teror, který se stal opětovnou ukázkou zrůdnosti komunistického režimu: „Kvůli rozšlehaným šlapkám na nohou mě nechali vyšetřovatelé pár dní v klidu, protože jsem nemohl chodit. Pak pro mě přišli a nastal další výslech. Ovšem ten už vypadal jinak, to už nebylo jen bití. Zase mě táhli v železech po Hradišti do té hrozné vyšetřovací místnosti. V kriminále se mluvilo o tom, že se při vyšetřování používá elektrika, něco naprosto nelidského. Já jsem při vyšetřování pořád zapíral, což se jim nelíbilo, a tak mi vložili do obuvi železné plíšky a začali vyšetřovat. Pustili elektriku, 220 voltů do nohou. Když začal proud působit, zul jsem boty a tím jsem přerušil kontakt. Zkusili to dvakrát, pak se začali smát a řekli: ,Však my na tebe máme lék, neboj se.‘ Tak mě nechali, jeden z nich šel do vedlejší místnosti a donesl vysoké šněrovací boty, ve kterých byly tyto plíšky už zamontovány. ,A teď se obuj!‘ poručili. Tak jsem se obul. Samozřejmě obuv byla pevná, a tak jsem se z ní nemohl zout. Výslech začal nanovo a to bylo hrozné. Když jsem seděl, strašně mi to svíralo srdce, působilo na mozek, nohy se chvěly. Řekli mi, ať si lehnu, ale za chvíli pokračovali dál v mučení. Pokud se mě zeptali, zda jsem se setkal s Tondou Vaňkem, řekl jsem jim: ,Ano, setkal jsem se.‘ Oni na to: ,No a co jste tam mluvili?‘ – ,No, nic, jenom kamarádsky.‘ Kvůli tomu pak zvyšovali elektrické šoky. Nakonec to udělali tím způsobem, že mě nechali stát v těch botech a pustili do mě elektriku. To mělo za následek, že se mi podlomily nohy a okamžitě jsem se zhroutil.“
V pouštění elektrických šoků do bezmocného těla pokračovali i poté, co se vyšetřovaný zhroutil na zem. Jeden z vyšetřovatelů mu řekl: „Vrcholný sportovec přece musí vydržet mnohem víc...“
Ostudný proces se skupinou Milady Horákové, do kterého chtěli komunisté doktora Haluzu namočit, začal bez něj. Pražské vyšetřování jejího případu totiž zřejmě pokročilo natolik dopředu, že vyšetřování probíhající v Uherském Hradišti už nemohlo přinést nic nového, a tak bylo ukončeno.
U soudu svědkem proti kamarádovi
V dubnu roku 1949 převezli Jana Haluzu zvláštním vagonem, přichystaným pro odsouzené ze skupiny Zlín a skupiny vizovického faráře Huvára, do Brna na Cejl: „Na Cejlu v Brně jsem si pobyl dva nebo tři měsíce, protože oni potřebovali, abych tam byl kvůli Tondovi Vaňkovi, se kterým měl být soud. Já jsem pořád nevěděl, co se mnou bude ve věci skupiny Milady Horákové. Měl jsem už trest šest roků za ten § 2 a § 52, ale nevěděl jsem, jestli mně nepřidají. Můj největší trest mohl být deset roků. To je pro toho člověka katastrofa. To si nikdo nedovede představit, co to pro toho vězně znamená. V červnu byl soud, na který mě proti Tondovi Vaňkovi zvali jako svědka, čili nebyl jsem tam žalovaný, nebyl jsem tam souzený. Na hlavním přelíčení se všecko popíralo. Já jsem všecky kluky v Uherském Hradišti před soudem povzbuzoval a radil jim: ,Nic neříkejte, všechno popřete, popřete, popřete! Jinak se to obrátí proti vám.‘ Já jsem u soudu v Brně všecko popíral a jestli jsem i něco řekl, vzápětí jsem to všecko popřel. Byl tam předseda doktor Presl, který se divil, že protokoly z vyšetřování na StB byly trošku jiné. Já jsem mu odpověděl: ,Pane předsedo, kdybyste Vy byl vyšetřovaný takovým způsobem, jak jsem byl vyšetřovaný já, podepsal byste i vlastní trest smrti!‘ On už totiž věděl, že se v Hradišti mučí. Dopadlo to tak, že jsem zachránil Tondu Vaňka. Když šel na Cejlu po dvoře, velice mně děkoval. Oslovil mě tím způsobem sportovním, Ali, jak na mě volali sportovci. Řekl mně: ,Alíku, já ti děkuju za to, jak mně dnes pomohls.‘ Tak to byla veliká radost, protože já jsem nebyl obžalovaný a on šel přímo na svobodu.“
Začátek putování po lágrech
Z brněnského Cejlu putoval doktor Haluza na krátkou dobu do věznice v Hradci Králové a odtud na pražskou Pankrác, kde bylo ústředí komand pro Jáchymovsko. V předjaří 1949 jej eskortovali do jáchymovského ústředního lágru Vykmanov, který byl neblaze proslulý Věží smrti. Tam se z celé republiky svážela čistá uranová ruda a zpracovávala se zde bez jakékoliv ochrany vězňů před radioaktivním zářením.
Během půlročního pobytu ve Vykmanově vypomáhal pan Haluza v táborové kanceláři a čekal, do kterého tábora bude oficiálně poslán. Vykmanovští vězni byli totiž postupně vybíráni na práci do okolních jáchymovských šachet. Doktor Haluza se ale kvůli nemoci na dalšího půl roku ocitl ve věznici Kartouzy-Valdice na Jičínsku, kde pracoval u zednické party na opravách vězeňského areálu, původně klášterního komplexu. Životní podmínky muklů, tedy mužů určených k likvidaci, byly otřesné: „V místnosti nás bylo 12 až 16, spali jsme na třípatrových lůžkách. Přímo na cele se vyprazdňovalo do žanků, velkých kýblů s poklopem, což místnost naplňovalo zápachem a pro vězně to bylo ponižující.“
Za Haluzova pobytu v Kartouzích se zde právě nacházela katolická hierarchie. Kněží zde zřejmě byli mučeni, aby vypovídali.
Bratrství - jáchymovská špionáž a „frak“
Po půl roce stráveném v Kartouzích se Jan Haluza ocitl zpět v „jáchymovském pekle“, jak se o přísně střežené oblasti, do níž byl vstup povolen jen na zvláštní povolení, tehdy hovořilo. Dostal se do ústředního tábora Bratrství, ležícího několik kilometrů severně od Jáchymova. Zde fáral pod zem. Po příchodu do tábora Bratrství se setkal s krajanem, inženýrem Květoslavem Dostálkem, a začali se spolu kamarádit. Jednoho dne přišlo na cimru komando estébáků a dozorců: „Vyprázdnili místnost, vytrhali podlahy a Květoslava Dostálka a mě odtáhli na Jestřáb, vyšetřovací středisko v Jáchymově. Dali nás do podzemních kobek, to byla místnost, která byla do dvou metrů dlouhá a široká metr a půl. Byl tam žanek, a jinak vůbec nic. V podzemí jsme byli potmě, bez lůžka, byli jsme svléknutí do trenek, trička a ponožek. Takto jsme tam byli celý týden. Za tu dobu jsme nedostali nic k jídlu, ale ani k pití. Já jsem celý ten týden nepil! Každý den nás táhli na výslech. Jednou nám hlavní vyšetřovatel, jmenoval se Pták, říkal, že doufá, že dobře jíme. Řekl jsem mu, že vůbec nejíme. Po dvou dnech bez jídla už je to člověku jedno. Nám nedělal problém hlad, ale žízeň. Výslech spočíval v tom, že se nás vyšetřovatel ptal: ,Jak se jmenujete? Kdy jste se narodil?‘ A totéž druhý den, třetí den, čtvrtý den. Dali mi papír a poručili, ať napíšu, co jsem dělal. Já jsem vždycky napsal, kdy jsem se narodil, a nechal jsem ten papír být. Vydržel jsem to asi týden a pak, protože jsme při vyšetřování museli stát a v noci jsme prakticky nespali, byl jsem strašně unavený, po týdnu mi otekly nohy, zhroutil jsem se tam a tím končilo vyšetřování, v němž jsme byli obviněni ze špionáže v jáchymovských dolech. My jsme byli vyšetřováni pro jáchymovskou špionáž! Každý den nám vyšetřovatel říkal, že dostaneme frak. Když to poprvé řekl, tak jsem si říkal, že to nebude tak zlé, protože jsem si myslel, že to je doživotí. On mně ale řekl: ,Frak znamená smrt.‘ “
Nákaza tyfem, opět v řetězech
Vyšetřovatelé ale Haluzovi a Dostálkovi žádnou vinu neprokázali, a tak je vrátili zpět do tábora, kde u „Aliho“ Haluzy záhy vypukl tyfus: „Když mě táhl eskorťák na vyšetřování jáchymovské špionáže po chodbě hotelu Praha, uviděl jsem tam naráz vodovod, a protože jsem byl žíznivý, okamžitě jsem se k němu vrhl. On okamžitě vytáhl pistoli, že mě zastřelí, ať jdu od toho vodovodu, že je to tyfový vodovod. Chtěl mě odstřelit, ale už jsem se napil. Když jsem se dostal na lágr, tyfus začal působit. Byl jsem první tyfový marod na Jáchymovsku. Dali mě do nemocnice v Karlových Varech, kde byl normální kriminál. V místnosti nás bylo 40 tyfových pacientů. Já jsem byl 22 dní v obluzení a umíral jsem. Lidé, kteří měli do místnosti přístup, se chodili dívat, jak umírá dobrý běžec. Krom toho jsme nosili řetězy, i když jsme byli nemocní. Byl jsem 22 dní v obluzení, ale měl jsem řetězy na nohách. Metr dlouhé řetězy, takže na jedné noze to bylo pevně zabudované a na druhé noze byl otevírací zámek, který se otevřel, a na noc nás připoutali k posteli. Přestože jsme umírali, měli jsme tyfus, museli jsme mít v noci řetězy na nohou, aby bylo vidět, že jsme strašní zločinci. Najednou po těch 22 dnech jsem otevřel oči, díval jsem se kolem sebe a dva nebo tři dny jsem vykřikoval č, č, č. Ztratil jsem totiž paměť a všichni si mysleli, že jsem blázen. Ten třetí den jsem ale vykřikl slovo ,člověk‘. Já jsem totiž kolem sebe viděl lidi, spoluvězně, a skutečně jsem si vzpomněl na první slovo, člověk, že mám kolem sebe člověka.“
Ze začátku špatně vázal věty, ale paměť se mu postupně vracela, slovní zásoba se zvětšovala a učil se znovu mluvit. Po návratu do lágru Bratrství jej umístili do baráku, kde musel být celý den předkloněný kvůli nízkým stropům.
Jan Haluza
Eliáš, Mariánská a „přeškolování“ na Borech u Plzně
Dalším domovem se doktoru Haluzovi stal tábor Eliáš, kde si své „tresty“ odpykávali i mnozí Haluzovi přátelé, obdivovatelé a fanoušci sportu. Ti se mu postarali o relativně méně namáhavou práci v bunkru, v němž se mlely uranové kameny: „Musel jsem je rozbíjet a dávat do skruže. Celou šichtu jsem byl zohnutý. Pak jsem měl takovou smůlu, že jak jsem tím kladivem uhodil, zavrávoral jsem a poranil si ruku. Padající balvan mně rozdrtil kost.“
V dalším táboře jménem Mariánská museli vězňové pracovat i po návratu z dolů, v době osobního volna: „To znamená, že přišlas z brigády a muselas jít na další brigádu, třeba čistit záchody.“
Jáchymovští vězni byli rozdělení na polepšitelné, nepolepšitelné a zatvrzelé: „Na Mariánské jsme byli takzvaně posbíráni. Já jsem byl zatvrzelý. Na Mariánské sbírali právě zatvrzelé a chtěli je přeškolit. Tak nás posbírali a odvezli na Bory u Plzně, kde jsem strávil čtvrt až půl roku.“
Přeškolování spočívalo v tom, že vězni museli celé dny mezi čtyřmi stěnami drát peří, které bylo jen chmýřím, a tak jej vůbec nepřibývalo, a přitom norma se pohybovala okolo 50 dkg nadraného peří, což splnil jen málokdo. Podle množství nadraného peří dozorci přidělovali stravu:
„Na celý den bylo 17 dkg chleba, to jsou dva malé krajíce na den! Přeškolovali nás hladem. Navíc systém byl takový, že nám chleba dávali v bochníčcích, ze kterých jsme se měli sytit tři dny. Byl jsem s vojákem, který ten bochník snědl přede mnou na místě. A já mu říkám: ,Co budeš dělat ty další dny?‘– ,Já nevím,‘odpověděl. ,Ale já vím, budu se s tebou dělit,‘řekl jsem mu. Když jsme zase po třech dnech dostali bochníky, on mně povídá: ,Jano, prosím tě, já mám strašný hlad. Já si ukrojím kousek a ty si vem bochník k sobě a budeš mně dávat po trochách. Já bych to jinak všecko snědl.‘ Takto nás přeškolovali na Borech.“
Černý dopis v táboře Rovnost a korekce v Nikolaji
Z Borů se doktor Haluza vrátil zpět na Jáchymovsko fárat do dolů, konkrétně na Rovnost, svůj poslední lágr, odkud šel do civilu. I zde docházelo při nebezpečné práci k častým neštěstím a úrazům, v lepším případě pak se šťastným koncem: „Vozík, hunt, na kterém se vozila uranová ruda, jsem musel vytáhnout třeba tři čtyři kilometry do kopečka až k čelbě, kde se střílelo. Tam se vozík naložil a my jsme ho sváželi dolů. To bylo tzv. odbíhání. Měli jsme železné trubky, které jsme strkali mezi kola, abychom vozíky přibrzdili. Kolikrát se vozíky urvaly. Jednou se spustil křik, že se utrhl vozík, tak jsme okamžitě odskakovali a hledali místo, kde se schovat. Já jsem byl na celkem dobrém místě, ale můj kamarád, byl to Němec, se neměl kde schovat.To byla hrůza, ale v posledním momentě to dopadlo dobře. Naštěstí ten vozík prolítl kolem něho a nic mu neudělal.“
Před propuštěním na svobodu byli obvykle vězni posíláni na práci k soukromníkům, do civilních objektů, aby si zvykali na život mimo ostnaté dráty. Toto se doktora Haluzy netýkalo, a tak se šel zeptat k náčelníkovi tábora, jak na tom skutečně je, a byl ujištěn, že na svobodu půjde v souladu s rozsudkem. Za chvíli jej ale opět volal táborový rozhlas: „Když jsem přišel do kanceláře, byl tam vyšetřovatel Pták, který na mě byl nasazený. Já jsem nevěděl, co se děje, což bylo úplně nejhorší. Postupně jsem si vydedukoval, že jde o černý dopis, a vykřikl jsem: ,To je toho, černý dopis!‘ Pták zuřil: ,Nepůjdete ven, budu dělat všecko možné, abyste nešel na svobodu!‘ Okamžitě mě eskortovali na Nikolaj, kde jsem si prošel týdenní korekcí. Musel jsem se svléknout do tílka, trenek a ponožek, dostal jsem děravou deku a večer jsem uléhal do kaluží vody, která stékala po zdech kobky.“
Černé dopisy přitom pro Haluzovu manželku představovaly jedinou jistotu, že její manžel žije. Rozhlas totiž hlásil, že doktor Haluza ve vězení zemřel. K těmto hlášením dokonce docházelo i v době, kdy už byl na svobodě.
V lágru Nikolaj se doktor Haluza setkal s mužem, kterému se přezdívalo Paleček. Ten jako strážný na dole Rovnost zastřelil vězně, který se přiblížil k drátům, aniž věděl, zda se chystá k útěku.
Cesta na svobodu
Sedmadvacátého září 1954 dopravila eskorta doktora Haluzu z korekce v Nikolaji zpět do tábora Rovnost, kde měl své osobní věci: „Eskorta mě už vzala na Rovnost, a stále jsem nevěděl, zda jdu na svobodu. Stál jsem s věcmi mezi dveřmi a naráz zvenku přišel esenbák a proti němu jiný esenbák. Jeden se ptal toho druhého, co tam dělám. On mu odpověděl: ,Jde na svobodu.‘ Tak jsem se dozvěděl, že jdu domů. Chlapci, kteří měli jít ten den na svobodu, už byli nachystaní k výstupu a nadávali mně, že je zdržuju. Řekl jsem jim: ,Chlapci, já jsem ještě před hodinou netušil, zda jdu na svobodu nebo ne.‘ Tak jsem já šel na svobodu.“
Při odchodu dostal doktor Haluza za čtyřletou práci v jáchymovských uranových dolech 2 tisíce korun.
Normální život s estébáky za zády
Po propuštění z vězení vedly jeho kroky do Biskupic u Zlína, kde v místní škole učila a v rozdělené třídě žila jeho manželka Věra Haluzová. První práci získal na 60 kilometrů vzdáleném výkopu vodovodu v Kněžpoli u Uherského Hradiště, kam denně dojížděl:„Nikdo mě nechtěl, báli se mě přijmout do práce.“
Díky lidem, kteří se „Alimu“ Haluzovi nebáli pomoct k lepší práci, se stal zaměstnancem Pramene Uherský Brod, čemuž předcházela hezká příhoda: „Ředitel Pramene mě nechtěl vzít, protože jsem se ani ne před rokem vrátil z kriminálu. Pak jej ale napadlo, že bych mohl požádat Emila Zátopka, aby na mě napsal dobrý posudek. Já jsem řediteli řekl, že to neudělám. On Emilovi napsal a Emil mu poslal na mě dobrozdání, na jehož základě mě Pramen zaměstnal.“
Nacházel se pod neustálým drobnohledem Státní bezpečnosti, která jej jednou vyzvedla přímo v kanceláři a odvezla do své uherskohradišťské úřadovny. Navrhovali mu spolupráci s StB a odvolávali se na Haluzovy známé, kteří údajně už podepsali. Vzhledem k tomu, že byl teprve nedávno propuštěn na svobodu, věděl, že jejich požadavek nemůže odmítnout hned napoprvé. Proto si vzal měsíční lhůtu na rozmyšlenou, další lhůta byla tři měsíce, a nakonec se mu je povedlo přesvědčit dokonce k tříletému odkladu.
Poněvadž v rozdělené třídě v Biskupicích nešlo dál žít, začali manželé Haluzovi hledat nové místo a rozhodli se, že si postaví domek. Z úřednického platu se ale pořídit nedal, a proto se doktor Haluza rozhodl vrátit do dolů: „Jednu dobu Ostrava potřebovala lidi do dolů. Protože jsem byl v dolech v Jáchymově čtyři roky, byl jsem už zvyklý, a tak jsem se rozhodl, že půjdu. V Ostravě jsem v civilu fáral pod zem tři roky, a ti, s nimiž jsem fáral, ani netušili, že jsem doktor práv. Dozvěděli se to úplnou náhodou až poslední rok a zlobili se na mě, že jsem jim to zatajil. Já jsem jim ale vysvětlil, že kdyby toto věděli, nejspíš by nechtěli, abych s nimi pracoval.“
Po třech letech strávených v ostravských dolech následovaly Slovácké strojírny v Uherském Brodě, kde doktor Haluza pracoval jako pomocník skladače v mostárně jeřábů. Spolupracovník, kterému dělal pomocníka, jej nazýval „reakcionářem“. Proto chtěl doktor Haluza jít za vedoucím a poprosit o výměnu partnera, ale dotyčný spolupracovník jej přemluvil, aby to nedělal. Po pracovním úrazu, jehož následkem už nebyl schopen dělat skladače, jej vedoucí dílny, férový člověk, nechal dělat pomocníka v kanceláři. Proti tomu se ostře ohradili dělníci: „Nebudeme dělat na flákače, který jenom nosí spisy,“ řekli. Tehdy se za něj postavil právě skladač, ke kterému byl jako pomocník přidělen, a zastal se jej. Haluzovi odpůrci se ale obrátili na ředitele podniku, se kterým se doktor Haluza vzápětí dostal do křížku. Došlo k hádce, při které na něj rozzuřený ředitel podniku řval: „Vy jste největší nepřítel komunismu!“ Na to mu doktor Haluza odpověděl: „Já možu dělat všecky práce, aj tú vašu možu dělat, ale když mě ředitel nazve největším nepřítelem komunismu, nemám tu co pohledávat!“ Následovala okamžitá výpověď.
V té době vypršel tříletý odklad daný Janu Haluzovi estébáky. Přijeli na den přesně a opět se jej snažili zastrašovat a přesvědčit k podpisu spolupráce. I když nakonec pochopili, že jeho odpověď „ne“ má trvalou platnost a víckrát už se neozvali, i nadále sledovali každý krok obou manželů. Aby neupozorňovali estébáky na přátele ve svém okolí, omezili Haluzovi se všemi kontakt a dlouhou dobu žili v ústraní.
Po odchodu ze Slováckých strojíren doktor Haluza na kole objížděl obce a živil se jako kontrolor hasicích přístrojů. Oboru, který vystudoval, se doktor Jan Haluza začal věnovat po čtvrtstoletí od své promoce, když začal pracovat u České státní pojišťovny ve Zlíně jako likvidátor právních škod, kde zůstal do odchodu do penze.
Chránit svobodu a demokracii
O víře v Boha nepochyboval ani v kriminále, i když byl kolikrát zoufalý: „Představ si, že sedím v kriminále a přemýšlím, jak se z toho dostat, v hlavě shromažďuji argumenty. Najednou někdo zaklepe na vězeňské dveře a říká mi: ,Pane doktore, máte tu manželku, zavřeli Vám manželku.‘ Měli jsme domluvený signál, uspávanku z Mozarta. Na uherskohradišťskou věznici jsem jí ze samotky pískal: ,Dobrou noc, sladce spi, hajej můj andílku‘ ... To byly hrozné doby. Nikdy bychom nepřáli žádnému páru, aby toto prožíval.“
Říká, že všem svým trýznitelům odpustil, ale žádné z nich nikdy nesoudil, protože to mu nepřísluší, a dodává: „Všechny ty útrapy v kriminále mně pomáhala přežít víra v Boha. Člověk může věřit ve všelicos, ale bez víry v Boha není možné žít. Bez víry bychom to nebyli vydrželi. Komunismus podle mě nejvíc uškodil českému národu ateismem. Za každou cenu zbořit Boha, vždyť to je přece nesmysl. Vždyť ten život je takový, že to všecko táhne navrch. Musím uvažovat, už jsem starý... Já ale odjakživa pevně věřím v Boha, který snad tímto způsobem zkoušel národ, aby se ukázalo, zda lidé obstojí ve svém vlastenectví, ve víře v Boha. A nemůžeme mu klást za vinu, že to nezařídil tak, jak bychom si my představovali.“
Doktor Haluza ve svém „běhu životem“ obstál se ctí a dokázal svou statečnost, pracovitost, pevné morální zásady, neotřesitelnou víru a mimořádné lidství. Uznání a morálního odškodnění včetně rehabilitace se mu ovšem dostalo až po listopadu 1989, kdy se v Československu změnily politické, ekonomické a společenské poměry. Obdržel Zlatou medaili za čestný běh životem, ocenění Konfederace politických vězňů za třetí odboj. Předsednictvo Orla mu předalo pamětní medaili Vítězi závodu života a vyznamenali jej cenou Fair play. Převzal pamětní list strany lidové a jeho jméno se po desetiletích opět objevilo v atletických tabulkách. Stal se jednou z nejvýznamnějších osobností Zlínského kraje a Luhačovicka.
Navzdory skutečnosti, že se po celou komunistickou éru o výjimečném atletickém talentu Jana Haluzy a jeho právnickém vzdělání nesmělo mluvit, vyšli manželé Haluzovi ve stáří z ústraní a věnují se práci s mládeží. Vlastní děti nemají, ale o to větší nasazení projevují při svých besedách, během kterých dnešní mladé generaci na svém příběhu objasňují důležité historické události, poukazují na nutnost střežit lidská práva a zdůrazňují, že svoboda a demokracie nikdy nejsou samozřejmostí, a je potřeba neustále je chránit a bojovat za ně.
