Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Psali společně. Věděli proč.

Česko

S divadelním vědcem a kritikem Vladimírem Justem o autorských dvojicích, Smoljakových hrách a krizích v divadle Járy Cimrmana.

* Dá se exaktně určit, kdo byl ve dvojici Smoljak–Svěrák tvořivější?

To se samozřejmě na žádných lékárnických vahách určit nedá, jeden inspiruje druhého a nemusí být přímo papírovým autorem, nápad vzniká právě tou společně sdílenou provokací, srážkou dvou souběžných – a přece rozdílných způsobů myšlení (jedině o píli není v případě této dvojice pochyb: pilní byli oba až hrůza). Sám jsem léta pracoval ve dvojici s bratrem Jiřím a můžu leda říci, že náměty (ne všechny) a dramatické kostry (ne všechny) byly od mého bratra, zatímco písně (ne všechny) a všemožné odbočky od tématu (ne všechny) ode mne. U Svěráka a Smoljaka to lze určit relativně přesně snad jen tam, kde pracovali samostatně – tedy v případě Svěrákova Aktu (1967) a Smoljakova Vyšetřování ztráty třídní knihy (1967). Ale i ve Svěrákově Aktu bych takovou přednášku o „Filosofii externismu“ jasně tipoval na Smoljaka, zatímco ve Smoljakově Vyšetřování byl pedagogický exkurz „Pravý dědic Komenského“ téměř stoprocentně dílem Svěráka. Od Hospody Na mýtince (1969) až doteď už vše od A do Z podepisovali společně – a asi věděli proč.

* Ladislav Smoljak se několikrát úspěšně prezentoval jako dramatik bez své cimrmanovské poloviny Zdeňka Svěráka. Čím si jeho odskoky vysvětlujete?

Vysvětluji si to trochu odlišnou, kritickou, chcete-li „kontroverzní“ mentalitou jejich tvůrce. Byly to vesměs opusy, hladící většinového diváka takříkajíc proti srsti. Hry, které Smoljak uváděl ve svém Studiu Jára a Studiu Láďa, se sice v mnohém s cimrmanovskou poetikou mystifikace shodovaly, lišily se však v jedné podstatné věci: byly daleko méně politicky korektní a o to více jedovaté a sršaté. Libovaly si mnohem více než hry společné v dekonstrukci novodobých národních mýtů a v kritickém výkladu těchto mýtů, od Tyla a jeho Fidlovačky až po Jana Husa. Nejšťastněji a nejdůsledněji to Smoljak asi učinil v Hymně, kde takřka geniálně objevil pro své divadlo neobyčejně nosné téma: téma komplementární blbosti různých nacionalismů a ideologismů, blbosti, přestrojené do hýčkaného národního kýče.

* I ideální mužský soubor divadla Járy Cimrmana prošel několika krizemi. Asi nejvážnější z nich přišla v roce 1969, když divadlo opustili hned dva zakladatelé – Jiří Šebánek a Helena Philippová.

Tady bych byl velmi opatrný. Je pravda, že „otec zakladatel“ Jiří Šebánek byl velmi citlivý (ale já se mu vůbec nedivím!) na mediální vynechání svého podílu na zrodu Járy Cimrmana. Dále je pravda, kterou přiznávají jak Svěrák, tak Smoljak, že Šebánek byl alergický zejména na druhého jmenovaného (stejně jako Philippová), u něhož měl ne zcela oprávněný pocit, že se „přifařil“ – údajně při prvé zakládající schůzce, kde se zrod budoucího divadla po hospodsku probíral, provokativně odešel do kina. U Philippové však mohla hrát roli i určitá osobní zhrzenost a režisérská řevnivost. Ona, nikoli Smoljak, byla režisérkou prvních cimrmanovských večerů, ona vlastně zařídila profesionalizaci divadla stoprocentním amatérům. A ona – opět mluvím z vlastní zkušenosti rozhovoru s ní – měla pocit, že se slavnější kolegové, zejména Smoljak, už jen vezou. Jenže když uvážíme, že Philippová podobně spoluzakládala a hned zase opustila i Divadlo Na zábradlí a další scény, tak jsem nakloněn vidět příčinu rozchodu spíše v ní. Když se v akademii věd připravoval (nikdy nerealizovaný) Velký slovník českého divadla, psal jsem o ní osobní heslo a ona mě téměř na kolenou prosila, aby tam nebyla, že má nezcizitelné občanské právo nefigurovat ve slovnících. V opačném případě vyhrožovala soudem. Už tehdy jsem si říkal, jakkoli mi imponovala, že s takovou osobou asi není lehké trvale spolupracovat. ?

Autor: