Psí zrak je obzvlášť citlivý na změny v prostředí. Zaznamenává všechno, co se pohybuje nebo co by se snad mohlo hnout, protože registrování pohybu je pro lovce velmi důležité.
Vědecké poznatky i drobné příhody ukazují, že psi skvěle vnímají pohyb. Potvrzuje to také jedna studie se 14 policejními psy, kteří rozeznali pohybující se objekt na vzdálenost půl míle (900 m), týž předmět nepoznali, když byl mnohem blíže (asi 585 m), ale nepohyboval se.
Před několika lety jsem byl svědkem skutečně překvapujícího důkazu, jak neobyčejně velká je citlivost psů na pohyb. Navštívil jsem jednoho člověka na Floridě, který cvičil greyhoundy (anglické chrty) jako záchranáře. Když jsem přijel na jeho malou farmu, Charlie a jeho syn Ted mluvili se Stevem a Sue, kteří adoptovali vysloužilé závodní psy. Charlie jim vysvětloval, jak dobré smysly musí mít záchranářský pes, který většinu času pracuje na vodítku, a jaké zvláštní výcvikové postupy jsou zapotřebí k dobré komunikaci se psem.
„Mají výborný zrak. Zahlédnouli něco až na vzdálenost zhruba kilometr nebo i víc, dají vám to najevo. Když zpozorují kořist, vyrazí jako blesk. V tom okamžiku vás již neslyší a musíte je vycvičit, aby zareagovali na gesto nebo zvukový signál.“ Charlie jemně položil ruku na plavou fenu Jenny. Měla černé žíhání po těle a vypadala, jako kdyby vystoupila z rytiny chrta staršího typu z poloviny 19. století. „Jenny mě dokáže najít, i když jsem uprostřed davu. Stačí se jí zeptat: Kde je Charlie?“
Okamžitě ve mně probudil vědeckou zvídavost, a tak jsem se Charlieho zeptal, jestli může své tvrzení nějak doložit. Vsadili jsme se o láhev whisky. Charlie, Ted, Jenny a já jsme nasedli do jeho dodávky a následováni návštěvníky v dalším autě jsme vyjeli nejkratší cestou na písečnou pláž. Charlie vybral místo proto, že zde trénovali automobiloví závodníci a měli tu rozmístěny vlajky ve vzdálenostech asi po třiceti metrech od sebe na ploše zhruba půl kilometru a další vlajky ve stejných vzdálenostech až po startovací čáru. Charlie, Steve a Sue pak jeli až ke značce, označující 1,5 kilometru, vystoupili z aut a rozešli se asi 30 metrů od sebe. Stáli prakticky úplně bez hnutí čelem k nám. Ted se potom fenky zeptal: „Kde je Charlie?“
Jenny neváhala, pečlivě obhlédla horizont několikrát dokola a hledala svého pána. Nikdo se nepohnul, takže vypadala trošku zmateně, i když Ted otázku několikrát opakoval. Pak jsem signálem upozornil vzdálené lidi, aby začali mávat rukama. Všichni stáli tak daleko, že jsem nemohl rozeznat, kdo je žena a kdo muž. Nyní však na otázku „Kde je Charlie?“ Jenny poznala, ke komu má utíkat, a zamířila přímo k pánovi.
O pár minut později se už Charlie domáhal své výhry. Ačkoliv vynikající výkon Jenny nezpochybnitelně určil vítěze, požádal jsem o shovívavost a o opakování testu.
V tomto případě jsem stál mnohem blíž u vlajky označující zhruba sto metrů a Charlie stál bez hnutí daleko vlevo. Ted se znovu zeptal Jenny: „Kde je Charlie?“ Na tuto vzdálenost jsem jasně dokázal rozeznat tři lidi, kteří klidně stáli a čekali na signál. Naproti tomu Jenny vypadala, že nemá o jejich existenci ani tušení, a zřejmě nevěděla, kde její nehybný pán stojí. Teprve když všichni začali mávat, Jenny neomylně upřela oči doleva a pustila se přímo k Charliemu.
Zkoušky dokázaly, že Jenny umí rozeznat postavu svého pána v pohybu na vzdálenost zhruba kilometr a půl, ale není schopna ho poznat na vzdálenost necelých 100 metrů, když stojí bez hnutí.
Knihu Stanleyho Corena Co má pes na mysli vydalo nakladatelství Euromedia Group. Text vybrala redakce Lidových novin.
