Ale co se stane, když se na zvonici objeví její fotka s popisem bankovních loupeží, které prý spáchala, a nabídkou tučné odměny? A jak vysokou cenu zaplatí Grace za to, že jí Dogville dovolilo nahlédnout za úpravné zdi svých domů? A co to bude stát Dogville? Je pravdivější odpouštět, nebo trestat?
Krobotova inscenace nenapodobuje výrazně divadelní ráz Trierova filmu (čarami na podlaze vyznačené budovy, umělé svícení, všudypřítomný hlas Vypravěče atd.). Neumožnilo by jí to ostatně ani odlišné „médium“, ani divadelní adaptace Christiana Lollikeho. V čem se však Krobot s Trierem shodují, je žánr. V obou případech jde o specifickou variantu literární formy zvané exemplum neboli příběhu vyprávěného tradičně za účelem podpory argumentace či účinku kázání.
V jádru Trierova Dogvillu, prvního dílu dosud neukončené trilogie diskutující filozofické a morální základy (americké) demokracie, totiž stojí - doslova - hádka o to, co znamená být arogantní a zda je pravdivější odpouštět, či trestat.
Právě následováním tohoto žánrového vymezení či vytvořením jeho specifické jevištní varianty lze podle mého soudu vysvětlit (a oprávnit), řadu momentů, které v Krobotově inscenaci mohou zarážet. Především je to její celkově naivní až naivistický ráz.
Scéna Jana Štěpánka připomíná na první pohled neumělou, snad i dětskou kresbu: nesouměrně hranatá a plochá průčelí domů tvořená průsvitnými deskami, rozdělená do rychlé perspektivy se sbíhající silnicí. A po ní přijíždějí automobily. Benova dodávka i vozy gangsterů ovšem vypadají jako pouťová autíčka. Jsou také poměrně nepokrytě tažena ze zákulisí provazem a herci si dávají záležet, aby zdůraznili startování neexistujících motorů. Takhle nevypadá skutečný zločin (protože o ten tu jde také), ale jeho rekonstrukce. A jako při rekonstrukci nebo naivistickém předvádění exempla se chovají i herci. Své postavy neprožívají, ale nelze hovořit ani o pověstném brechtovském zcizování. Spíše je jen demonstrují či citují. Nejpatrnější je to na jejich mluvním projevu, který je jakoby jednotvárný, plochý a často nesený v jedné tónině. Ovšem právě herecké výkony představují jedno z hlavních úskalí Krobotovy inscenace. Ne všichni herci jsou totiž schopni kýžený demonstrující výraz „ustát“, a výsledkem je tak často pouhá přibližnost a vkrádající se stopy tradičnějšího herectví nepříjemně narušují, řekněme drobí, pevnější kontury postav. Důsledkem jsou výkyvy v rytmu, stavbě a v neposlední řadě i účinku inscenace.
Od takto vystavěné inscenace by bylo chybou očekávat dramatický oblouk, gradaci a výraznější napětí. Nejde tu, jak již řečeno, o vyprávění příběhu, ale o prezentaci jisté, již také naznačené, myšlenky. Krobotův Dogville je experimentem se zvláštním druhem divadelního vyprávění, experimentem hledajícím po stránce režijní, dramaturgické i herecké postupy, které nejsou v pražském Národním divadle, ale nejen tam, zrovna běžné. A i když to není experiment jednoznačně úspěšný, troufám si tvrdit, že takové pokusy si Národní divadlo má, ne-li musí, k dobru svému i svých diváků dovolovat.
***
Lars von Trier: Dogville Režie: Miroslav Krobot Scéna: Jan Štěpánek Kostýmy: Jana Preková Hudba: Václav Havelka Dramaturgie: Iva Klestilová Činohra Národního divadla, premiéra 10. června 2010
Krobotův Dogville je experimentem se zvláštním druhem divadelního vyprávění, pro Národní divadlo nezvyklým
O autorovi| JAKUB ŠKORPIL, Autor je redaktorem časopisu Svět a divadlo
