PRAHA Kdo byl svědkem pozorně ztichlého sálu při bloku Suchého autorské i interpretační klasiky -písní tak nezapomenutelných, jako je Mississippi, Tulipán, Pramínek vlasů, Kamarádi nebo Jo, to jsem ještě žil - znovu, pokolikáté už, pochopil, že Jiří Suchý patří k tomu nejlepšímu, co se u nás na luzích lehké múzy v posledním půlstoletí urodilo. A konečně, kdo si při defilé starých i mladých, bývalých i současných Semaforňanů v písních, jež jsou jen zlomkem celkové žně této scény, snad neuvědomil, v čem je přínos tohoto divadla pro českou a československou kulturu a pro zdejší společenské klima, měl by si protřít oči a propláchnout uši. Bez zbytečných slov si ho publikum v místě pro malé formy hodně nezvyklém, ve Smetanově síni Obecního domu, mohlo na vlastní kůži ověřit.
Pořádat oslavu padesátin v síni určené klasické hudbě je pro malé divadlo možná troufalé a také vlastně nevýhodné. Velké těleso - Český národní symfonický orchestr řídil za onemocnělého Libora Peška Kryštof Marek - z jedné strany a orchestr divadla Semafor ze strany druhé zpěváky stísnily na maličký plácek uprostřed, takže na nějaké scénické výboje ani dojít nemohlo. Přesto se Semaforští uplatnili docela dobře.
Zlatou éru připomněl Gott Připomněli zlatou éru divadla, kdy se tu rozsvítily hvězdy Waldemara Matušky, Evy Pilarové a Karla Gotta - ten ve skvělé formě zazpíval svůj první velký hit od dvojice ŠlitrSuchý Oči sněhem zaváté. Předvedli kvalitu hudby Ferdinanda Havlíka, ukázali, jak nestárnou árie ze Šlitrovy a Suchého jazzové opery Dobře placená procházka (Jitka Molavcová: Proč je to tak, Jiří Suchý: Rekomando blues), zazpívali písně dalších spřízněných autorů (Vladimír Franz, Jiří Štědroň či Václav Kopta) a vzpomněli dlouhé řádky autorů, zpěváků, muzikantů a režisérů, kteří se jubilea divadla Semafor nedožili, bez nichž by ovšem toto divadlo nikdy nebylo, čím je.
Z obou koncertů pořídila záznam Česká televize a sestřih toho nejpodstatnějšího uvede 14. listopadu. Odpoledne bylo publikum v Obecním domě ještě o něco vřelejší hned od počátku, celá Smetanova síň při příchodu Jiřího Suchého vstala, došlo i - v obecenstvu -na slzy. Ani večerní gala se neobešlo bez velkých a upřímných ovací („po stojačky“, jak dojetí maskoval Jiří Suchý). Zaslouženě.
