„Najít hrdiny není nic složitého. Naše země je nešťastná země. Člověk, ať zajde kamkoliv, do kterékoli domácnosti, vždy najde někoho, kdo byl byl v Černobylu, ve válce, bojoval v Čečně. Je ale zapotřebí najít takového člověka, který je schopen sebereflexe a je schopen pozorovat duši,” popsala Alexijevičová. Jejím hrdinou, kterého by ráda vyzpovídala, nebyl Gorbačov, politici, disidenti, ale malý člověk, který je využíván pro velké činy. „Chtěla jsem poznat, co si myslí tělo lidu.”
Válka je plod mužského vědomí, říká nositelka Nobelovy ceny Světlana Alexijevičová |
Během psaní bylo pro Alexijevičovou asi nejhorší zvládnout zoufalství, které se jí zmocňovalo. „Zoufalství, proč naše útrapy nejsou proměněny ve svobodu. Proč po tom všem, co se stalo, přišel k moci Putin,” sdělila běloruská autorka. Ten se podle ní přestal v roce 2012 tvářit jako demokrat a ukázal se jako „KGBák“, který sype většinu peněz do armády.
„Zase vozí rakve ze Sýrie, z Ukrajiny, zase je pohřbívají v noci, stejně jako tomu bylo za Afghánistánu,” řekla Alexijevičová. To nejhorší podle ní je, že za Afghánistánu matky křičely a chtěly znát pravdu, co se stalo s jejich syny. Nyní tomu tak ale není.
„Když se jich zeptám, proč, proč nechcete vědět, jak váš syn na Ukrajině zemřel, tak mi říkají, nechci po tom dál pátrat, jinak mi nedají dva miliony a za ty dva miliony můžu dceři koupit byt,” uvedla autorka.
Samoděržaví na vzestupu
V poslední době se Putin dle Alexijevičové snaží obnovit takzvanou starodávnou Rus. Obnovují se prý staré carské tradice jako samoděržaví, lidovost, pravoslaví.
„Rusko, které popisoval ještě Čechov nebo Dostojevský. Rusko, kde se litují kriminálníci, kde ženy píší do vězení, kde si ženy tyto kriminálníky berou, chodí zahalené do šátků, modlí se v kostelích. Myslím, že se Putin snaží přeškrtnout vše, co bylo v posledních letech, a snaží se vrátit do časů, které byly zhruba před sto lety. Myslím si, že chce obnovit tu starodávnou Rus,” popsala Alexijevičová.
  |
Stejný jev je prý možné vidět i na duchovních, kteří jakoby se vrátili do nového středověku. „Když začala válka na Ukrajině, jeden takový duchovní, který obklopuje patriarchu, řekl: ‚Zaplať pánbůh, že skončila doba hojnosti. Dobře, že už je pryč. To není nic dobrého pro ruského člověka. Ruský člověk musí trpět.‘“
Během svého cestování po bývalých sovětských zemích pokládá s oblibou jednu otázku: „Kde byste chtěli žít? V té velké zemi, nebo v zemi, kde se žije normálně?” V sedmi z deseti případů pak slyší, že v té velké říši. „Vidím, jak lidé přemýšlí, stala se z nich šílená lidská masa,” řekla Alexijevičová.
Nobelovu cenu za literaturu získal písničkář Bob Dylan |
Alexijevičová se během svého povídání dotkla také okupace Krymu. „Bělorusy čekal velký šok. Pochopili, že to, co se stalo na Krymu, se může stát i jim,” uvedla Alexijevičová. Bělorusové se po všech letech snahy opozice učí své vlastní dějiny, chodí na kroužky běloruštiny. Určitá měkká nacionalizace začíná být vítána. „Je to možná to jediné pozitivní, co přinesla okupace Krymu.”
Naši synové byli vrazi
Alexijevičová má na svém kontě již řadu titulů. Poslední kniha Doba z druhé ruky s podtitulem Konec rudého člověka jí v loňském roce vynesla prestižní Nobelovu cenu za literaturu. Alexijevičová v ní prostřednictvím specifického žánru tvořeného mozaikou stovek příběhů a útržků rozhovorů zaznamenává rozpad SSSR, nástup kapitalismu, rasové čistky i hladomor na Ukrajině. Že by šlo o publicistiku, jak řada lidí její dílo označuje, ale autorka odmítá.
„Je to literární dílo. Neprovádím s lidmi interview jako také. Spíš jde o besedy, když je to nadlouho, zastavím se klidně i čtyřikrát, pětkrát.” Mezi další díla, která pochází z pera běloruské autorky, patří Zinkoví chlapci, Motlitba za Černobyl či Válka nemá ženskou tvář.
„Kolem mé knihy (Válka nemá ženskou tvář - pozn. red.) proběhly i soudy. V jedné z nim jsem zaznamenala situaci, kdy matka nad rakví svého syna říkala: ‚Jsi to ty, synáčku? Vždyť ta rakev je tak maličká a ty jsi byl tak velký?‘ U soudu jsem jí říkala: ‚Vždyť takhle jste mi to vyprávěla,‘ a ona mi odvětila, že nechce, aby byla tato pravda uvedená, že chce mít syna popsaného jako hrdinu,” vzpomínala autorka. Po zhruba deseti patnácti letech tuto ženu potkala. „Víš, promiň mi to. Naši synové byli vrazi, ale chápu to až teď,” řekla jí tehdy ona matka.
Do budoucna by se Alexijevičová ráda věnovala tématu lásky a stáří.
