Kostel tudíž nese titul „omnium ecclesiarum Urbis et Orbis mater et caput“, „matka a hlava všech kostelů Města a světa“. V kategoriích kulturní historie lze svátek chápat jako změnu kódu: Ti, kdo byli vnímáni jako podivní přišelci, „jináči“ a „cizáci“, v tomto případě křesťané, jsou uznáni coby legitimní spoluobčané v centru tradiční civilizace. Za necelé století budou udávat tón oni.
Osud mě v posledních dnech poslal přednášet na konferenci World Student Christian Federation do blízkosti Říma, do Velletri. Téma konference „Kdo je můj bližní?“mělo vést křesťanské studentstvo k úvahám o budoucnosti Evropy tváří v tvář migraci.
V programu byl i „Řím trochu jinak“, totiž putování po sídlech spolků, jež migrantům pomáhají nalézat jejich místo ve společnosti. I otevřely se mé oči a všiml jsem si „těch druhých“ obyvatelů Říma poprvé beze zlosti, že mě tolikeří z nich obtěžují nabízením cetek.
ČTĚTE TAKÉ |
Možná nastává čas nové změny kódu. Po Římě antickém a Římě křesťanském, po Římě poutníků za ostatky světců a Římě poutníků za ostatky antiky, po Římě moderní Itálie neorealistické i neodekadentní, po všech Římech, jež vydaly tak bohaté plody literou i obrazem, přichází Řím, v němž budou udávat tón tito přišelci, „jináči“ a „cizáci“.
Ale, cožpak nebyli jimi jak křesťané, tak pozdější poutníci ze severnější Evropy? A cožpak sami zakladatelé Města, Romulus a Remus, nebyli potomky „asijského migranta“ Aenea, který sem přišel coby uprchlík z Troje? A cožpak nemohou i dnešní prodavači cetek a pomocníci v pizzeriích vydat časem i svoji kulturní tvorbu, v níž se zjeví nový obraz Říma? Očekávejme jej statečně.
