Pro přehled faktografie bolševických zločinů lze sáhnout po původně francouzské Černé knize komunismu. Pro přesnou „mapu Gulagu“ po Průvodci říší zla od Vladimíra Bystrova. Pro hlubší reflexi po klasickém Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna, i ve vzpomínce na Jana Zábranu a další překladatele, kteří tuto knihu tajně a dobrodružně zčešťovali pro samizdat.
Solženicyn je důležitý zejména tím, že připomíná, že teror nezačal až za Stalina – ale hned po puči, za Lenina, a že Lenin si přál teror a podporoval ho.
Jako antidotum na občas patetického Solženicyna lze užít Kolymské povídky Varlama Šalamova. Pokud totiž Solženicyn tvrdí, že vězení může člověka duchovně přerodit – Šalamov, který na základě své zkušenosti popisuje drsnější kruhy pekla než Solženicyn, polemizuje: Platí to jen do jisté míry fyzického utrpení! Pak už je jen čiré zlo, v němž se lidé „nahoře“ mění ve zrůdy a lidé „dole“ ve zvířata; v němž není obranou ani náboženství, ani kultura, kde jde jen o holé přežití. Milý Jene Machonine, kdy přeložíš slibované další svazky Šalamova? A kdo bude mít dost krutosti, líčené Šalamovem, může pro útěchu sáhnout po líčení měkčí, „leninské“ verze koncentráku v lyrické (i díky překladu Jiřiny Miklušákové) knížce Borise Širjajeva Věčné světlo. Solovecké ostrovy v epoše GULAGu.
Křesťanský filozof Vladimir Solovjov napsal na sklonku 19. století Čtení o boholidství. Všechno to čtení o bolševické éře by se mohlo dohromady nazývat „čtení o zrůdolidství“. Pozor však! Bolševismus dělá z lidí zrůdy, ale žádná lidská bytost se proto nestává zrůdou zbavenou lidské duše. I ten iniciátor všech hrůz, který leží u zdi Kremlu jako zrůdné rouhavé antiostatky, měl lidskou duši. I jemu je třeba přát věčnou spásu.
