Dvakačovice, to je příběh tajných evangelíků, kteří ihned po tolerančním patentu požádali o zřízení sboru a učinili z té vsi středisko, kam se sjížděli rozptýlení souvěrci až z Pardubic a Chrudimi. Dvakačovice, to je však i příběh Vojmíra Vokolka, který si ve vsi pronajal stodolu jako ateliér, aby ji postupně celou naplnil svým konceptuálním biblickým uměním. Evangelíkům vymaloval aspoň presbytář. Vojmírův příběh lze si přečíst v torstovském sborníku Jméno Vokolek; a kam se poděly jeho duchovním obsahem přeznačené kameny a špalky?
Potštejn, to je příběh vůbec prvního sboru, který založila obnovená, přes německou Lužici se do vlasti vracející Jednota bratrská. Je to však i příběh moderního náboženského byznysmenství, neboť skupinka „charismatiků“ sbor před pár lety vytunelovala, takže si ho od ní bratři a sestry z původní Jednoty museli zpátky vykoupit za tři miliony. Tenhle příběh ještě zapsán do knihy nebyl, ale zasloužil by!
Letohrad, to je příběh katolického faráře Václava Vacka, který byl za komunismu jedním z důležitých hybatelů neoficiální církve, ale po revoluci se začal některým církevním jemnostpánům jevit příliš málo jemnost pánovitým. Vackův příběh lze si přečíst v letos vydaném knižním rozhovoru s příznačně skromným názvem Měl jsem štěstí na lidi. S Vackovým pojetím liturgie podle koncilu a podle starokřesťanských i židovských vzorů se lze seznámit v meditacích Pozvání k Večeři Páně – a ještě lépe v praxi, v kostele v Orlici. Faru v Letohradě také poznáte snadno, protože na ní visí ukrajinská vlajka.
