Divadelní technici předčítali neškolenými hlasy dobovou hru Parta brusiče Karhana, já zpíval budovatelské písně, teatrolog Libor Vodička prováděl analýzy. A jako živý artefakt jsme pozvali Pavla Kohouta. Aon přišel!
Jistě už to bylo po stotisící padesáté sedmé, kdy znovu a znovu trpělivě vysvětloval, jak TOMU on a tolikeří z jeho generace podlehli. Když na něj někteří z publika doráželi, zachoval klid. Když jsem ale zapěl Kaťušu, tu nezachoval klid. To se začal při první sloce vrtět, při druhé polohlasem přizpěvovat, při třetí to nevydržel, vyskočil ze židle a přidal se.
A to je Pavel Kohout. Ten, ve kterém je pořád kus jinocha. Ten, který ať napsal později cokoliv už-ne-socrealistického, ať vykonal pro demokracii, co mohl, stejně zůstane navěky symbolem poblouznění let padesátých. Ten, který však vzal na sebe roli kajícníka: toho, jenž vyznává hřích, který se kaje celým dalším životem a který je vždy znovu připraven předvést své Confessiones. Pavel Kohout, Augustin našeho věku.
Blekotává se v poslední době mnoho o „duchovních hodnotách“. Jestli je však něco v křesťanství opravdu hlubokého, překonávajícího světskou spravedlnost, je to právě důvěra, že i ten největší hříšník se může obrátit. Navíc, jako by právě Kohout byl největším hříšníkem padesátých let! Jako by nebyli lidé, kteří si zadali i daleko více než on – a kteří se tváří jakoby nic. Pavel Kohout se ke křesťanství nijak vehementně nehlásí (i když ve svých memoárech vzpomíná na rané mládí v evangelickém sboru), ale chová se jako křesťan. Ej, zdali pak se chovají jako křesťané ti, kdo mu odpustit ne a ne a nechtějí?
