Ukázal v nich, jak se staří Čechové upínali k symbolům státnosti (zejména ke koruně, lvímu erbu, k Hradu a samotné královské tradici), jež trvá tehdy, když stát je reálně oslaben – ať proto, že na Hradě žádný král právě nesedí, nebo proto, že ten chlap, co tam sedí, je zločinec.
Ostatně, Schwarzenberg sestavoval tyto práce v době, kdy bylo dost důvodů k úzkosti a k hledání útěchy: Obrazy českého státu vydal za války, kdy se Hácha pokoušel uchovat alespoň ony symbolické zbytky státnosti. Na dalších knihách Schwarzenberg pracoval v exilu, kdy na Hradě seděli vlastizrádci ve službách nepřátelské mocnosti, tedy Ruska.
Důvěra v Hrad?
Čtu si též práci antropologa Jeana Paula Rouxe Král–mýty a symboly (2009). Z ní si lze uvědomit, jak i v moderním prezidentství podvědomě přetrvávají prvky vlády královské, zejména důvěra, že král je jaksi moudřejší a tudíž má i právo stát nad zákony – prostě proto, že je král, že sedí na trůně.
Trvá to zvláště v českém prezidentství, jež začalo tím, že Masaryk učinil sídlo prezidentů z královského Hradu.
Na kohokoliv, kdo na Hrad usedne, jako by cosi z této královské aury padalo, byť byl do té doby neznám či nenáviděn. „Vždyť je to prezident, on může.“
I ve finále prezidentské kampaně se ukazuje, jak demagogové, vlastizrádci v ruských službách a mediální magnáti pracují s tímto amalgámem královské a prezidentské posvátnosti, s představou moudrého vládce, který se sklání k prostému lidu s výroky jako „Už odedávna jsem byl s vámi“. Já, dopředu vyvolený král-prezident, a vy, můj bodrý lid. Opravdu na to my, „bodrý lid“, zase skočíme?
