Připomnělo mi to verše Svatopluka Čecha z Písní otroka: „Za posměchu tretu z plechu / na hruď zavěsil mu pán, / a náš dědouš v dětské pýše / nad námi pne hlavu výše / že je rabům za vzor dán.“ Báťuškovi hosté nedostali tretu z plechu, ale černooranžovou „svatojiřskou stužku“, poznávací znamení podporovatelů současného ruského postupu na Ukrajině a přátel Putinova režimu.
Nejbizarnější z toho všeho je odvolávání se na svatého Jiří. Takže, po pořádku: svatý Jiří nemá s Ruskem původně nic společného. Světec toho jména, Geórgios, žil podle tradice v Kappadokii, území tehdy řecko jazyčném, dnes tureckém. Umučen byl za posledního pronásledování křesťanů, na počátku čtvrtého století.
Postupně se jeho kult rozšířil po celém křesťanstvu. Ve třech zemích byl obzvláště ctěn coby národní patron: Za prvé v Anglii. Za druhé v Gruzii, jejíž název „Georgia“ se podle jedné z etymologií odvozuje od Jiřího Geórgia (ano, v té Gruzii, jež se před pár lety rovněž stala cílem ruské agrese, a nikdo pro „georgijevskou“ Gruzii prstem nehnul). Za třetí v Rusku, kde byl v 18. století zřízen vojenský řád svatého Jiří.
Tudíž, svatý Jiří, patron rytířů a bojovník s drakem, není symbolem nacionálním, nýbrž univerzálním, „kosmopolitním“ (a to tím spíš, že možná vůbec neexistoval...) V tom je jeho síla a přitažlivost – i snadná zneužitelnost. Kdekdo může říci „já jsem jako Jiří“, a „kdo je proti mně, je jako ten drak“. Jisté je jedno: K rytířskému, „svatojiřskému“, způsobu boje, patřilo otevřené, ba slavnostní prohlášení: „Jsem rytíř ten a ten. Toto je můj erb. Začínám boj proti tomu a tomu.“ Dnešní „svatojiřci“ posílají jednotky bez označení a vedou válku bez vyhlášení.
