Kdo byl Vojtěch jako člověk sám za sebe myslící, se dozvídáme jen nesnadno, prodírajíce se pod příkrov stereotypů dobové legendistiky. Kdo je Petr Pithart jako člověk sám za sebe myslící, se můžeme dozvědět snáze. Z posledních let máme knihu rozhovorů, kterou s ním připravil M. T. Zikmund pro Portál s názvem Ptám se, tedy jsem (2010), a jeho vlastní reflexi klíčových let jeho politické dráhy Devětaosmdesátý (2009).
Kniha Devětaosmdesátý není sentimentálním vzpomínáním, „jak jsme dělali revoluci“. Je tvrdou analýzou „do vlastních řad“ - na adresu českého disentu, přítele Václava Havla i sebe sama. Pithart líčí vzedmutí i pád náboženského nadšení českého lidu kolem revoluce. Líčí neporozumění Západu, který očekával od Čechů a dalších osvobozených národů jakési nové ideje, zatímco ony se především chtěly vrátit zpátky, v českém případě do šlépějí Masarykovy republiky. Líčí i osobní návrat k pochopení tradic, k němuž ho v disentu vedlo čtení Patočkových kritických textů o českém nacionalismu a z něhož vzešlo spoluautorství provokativně „kontrarevolučního“ díla Češi v dějinách nové doby (v samizdatu 1988-1989).
Je užitečno čísti Pitharta. Jak pro jeho kritické reflexe cest, po nichž jsme jako národ kráčeli - tak pro připomenutí, že vrcholný politik může zůstat člověkem myslícím a navíc vnitřně slušným a skromným; a že jsme takové politiky měli.
