Ovšemže to není román sensu stricto, nýbrž soubor odborných studií a úvah od historiků, jako Zdeněk Karník a Jan Kuklík, či od předních sociálnědemokratických intelektuálů, jako Radomír Luža, Jaroslav Kohout či Erazim Kohák sám. Ale čte se to jako román!
Román, na jehož počátku stojí připomenutí příšerných životních podmínek dělníků ve fabrikách 19. století, jak je známe z „opravdových“ románů kupříkladu Dickensových a které pozdější komoušská propaganda omílala tak dlouho, až vzbudila dojem, že si je vymyslela. Román, jehož klíčovou zápletkou je trvalý souboj sociální demokracie „napravo“ s „buržoazní“ pravicí, ale také „nalevo“ s antidemokratickým komunismem. První kolo souboje o identitu demokratické levice na počátku dvacátých let vyústilo do vzniku KSČ. Druhé roku 1948 skončilo nuceným sloučením s KSČ. Třetí probíhalo v exilu, kde se stateční sociální demokraté snažili po čtyřicet let udržet kontinuitu nekomunistické levice, hlásíce se k odkazu Masarykovu; ale i doma proběhl krátký a krotký pokus o obnovu za pražského jara 1968. Čtvrté proběhlo po roce 1989, kdy byli statečníci z exilu i jejich souputníci z Charty od obnovy odstaveni. Páté kolo probíhá právě v těchto dnech.
Ovšem, ve čtvrtém a pátém kole se konflikt románu poněkud posouvá. Onen protivník, který usiluje zbavit sociální demokracii její identity, už není „tradiční“ komunismus. Je to pragmatismus a mafiánství, autoritářství a podrazáctví. Jak román dopadne – to se netýká jen sociální demokracie a jejích tradičních voličů a čtenářů.
