O to sympatičtější jsou svazky, jejichž autoři vyprávějí svůj život, aniž by se omlouvali a vymlouvali. Jeden z nejsympatičtějších svazků sepsal hispanista Josef Forbelský. Již název Svět se mnou, svět beze mě (2013) jako by sugeroval moudře vyrovnané pokrčení rameny: Však on se kolem mě svět zas tolik netočí.
O to cennější je Forbelského svědectví o životě v té vrstvě české kultury minulého režimu, pro niž Jiřina Šiklová prorazila pojem „šedá zóna“.
Zní ten pojem nepřitažlivě. Ale příklad Forbelského ukazuje, že pokud už člověk nějak přečkal padesátá léta – bylo pak v „šedé zóně“ husákovské dvoudekády možné snažit se žít maximálně čestně; uchovávat si náboženské přesvědčení; vykonat množství kvalitní práce (v případě Forbelského především práce překladatelské, zahrnující i díla veskrze „nepokrokových“ spisovatelů španělského baroka, která publikoval Vyšehrad či Odeon); dokonce být v blízkém styku s disentem (Forbelský je švagrem Jiřího a Dany Němcových); a přitom mít střízlivý pohled na sebe sama.
Mluvě o účasti na samizdatové Střední Evropě, píše Forbelský: „Za pseudonym jsem si zvolil antické jméno Janus. Ne jako pejorativum, symbol dvojakosti, byť oproti disidentům společnost – a já s ní – v dvojakosti žila, ale chtěl jsem mytologickou tváří hledící vzad i vpřed dát najevo, že nahlížím situaci jak ve zpětném historickém pohledu, tak zároveň v budoucím výhledu.“
Josef Forbelský měl štěstí, že se mu toto vše podařilo. Byly v té době životy mnohem zapeklitější. Ale historický pohled i na jeden takovýto život jest útěchou.
