Po chvilce lingvistického pátrání vyšlo najevo, že je Srbka. A to je jiná píseň! Srbové přece mají v hlavním městě naší milé monarchie stejné domovské právo jako my Češi. I Vojvodina a další oblasti osídlené Srby patřily do společného světa, i srbská kulturní elita čerpala evropského ducha ve Vídni.
ČTĚTE TAKÉ: |
Přesvědčí se o tom i návštěvník, který přišel pátrat po Mozartovi. Když totiž vyrazí na hřbitov svatého Marxe uctít Mozartův tajemný, neboť neznámý hrob – narazí i na množství hrobů popsaných srbskou cyrilicí. Nejvýznamnější je hrob vůdce srbského obrození, filologa Vuka Karadžiče, přítele našeho Jana Kollára – který tu byl pohřben také, než ho čeští obrozenci přenesli na Olšany.
A když návštěvník vyrazí podívat se na modelky Egona Schieleho, ještě než se proměnily v přízračné stařeny, tedy do Leopoldova muzea – narazí i zde na srbství. Leopoldovo muzeum hostí totiž výstavu Trotzdem Kunst! („A přece umění!“) o výtvarné tvorbě za první světové války. Egon Schiele tehdy portrétoval válečné zajatce, mimo jiné Srby; a zobrazoval v nich smutnou, lidskou tvář tehdejšího nepřítele. Jako pendant k dobovému rakouskému umění bylo pak přizváno několik současných výtvarníků ze zemí tehdy nepřátelských; a z nich nejlepší je právě srbský výtvarník Raša Todosijevič se svými ironickými instalacemi na téma národní sebestylizace do role věčných obětí.
