To druhé Rusko znovu vyšlo na náměstí. To méně viditelné, lepší Rusko. I jeho kořeny sahají hluboko do starobylosti: Až k závolžským mnichům, kteří v 16. století vzdorovali příliš těsnému spojení církve se státem.
A dále ke staroobřadcům 17. století, k osvícenským publicistům 18. století, k děkabristům a narodnikům 19. století, k dělníkům stávkujícím pod vedením sociální demokracie, k disidentům brežněvovské éry a ano, zvláště k těm „sedmi statečným“, kteří se v srpnu 1968 postavili na Rudé náměstí s transparentem proti okupaci Československa. I tady se ideové prapory mění, ale princip zůstává: touha, aby moc měla nějaké hranice. Touha, aby jedinec byl něčím.
Vyklizený Hrad
Toto druhé Rusko dostávalo znovu a znovu přes hubu, a přece se znovu a znovu probouzelo a povstávalo. Taková už jest jeho tradice. A dobrá česká tradice zase jest, že jestli doopravdy něco znamená ono heslo o česko-ruském přátelství – pak právě pocit spříznění s tímto druhým Ruskem, a je-li to aspoň trochu možné, podpora a pomoc. To je tradice Havlíčkova, Masarykova a Havlova. Jenže tuhle tradici pokládá onen vicegubernátor, který minulý týden na Hradě pokorně čelem o zem bil před moskevským generálním gubernátorem, ba i Hrad mu pečlivě vyklidit nechal, jen aby snad náhodou nějaká demonstrace nějakých rozkolníků a samozvanců se tam neobjevila a gubernátorskou parádu nepokazila – za starou veteš.
