Současné křesťanstvo v některých zemích zase zažívá mučednictví z nenávisti jiných – a v jiných zemích zase propadá záchvatům nenávisti vůči jiným (viď, milé Slovensko).
Možná by potřebovalo dobu opravdu velikého velkého půstu, a to i „půstu očí“. Půstu od příliš snadného mávání příliš okoukanými a už zase zneužívanými ikonami. Ano, i ikonou našeho Pána.
Vstříc vychází Divadlo v Dlouhé, statečně hrající „nehratelné“ (Seneca, Calderón, Claudel), hrou Michela de Ghelderode Slečna Jairová. Evangelní perikopu o vzkříšení zesnulé dívky rozehrál belgický expresionista do děsivého karnevalu, textové to a scénické obdoby Boschových obrazů, v nichž je trpící Ježíš obklopen držkami maškaroidních nenávistníků. Ježíš? V textu, přesazeném z novozákonní Palestiny do vesele poživačných katolických Flander, se nemluví o Ježíšovi. Říká se krycím jménem „Zrzoun“.
Jeho nepřátelé mu vůbec nemohou přijít na jméno. Vypasený vikář Kalifáš (nikdo nezahraje zlého flanďáka tak skvěle jako dobrý katolík) jen zlostně syčí: „Ten...! Ten...!“ Všichni „dobří katolíci“ zrazují Ježíše stejně jako tehdy. Jen vzkříšená slečna Jairová, která se s Ježíšem potkala v extrémní zkušenosti mezi životem a smrtí, rozumí. Táže se Kalifáše: „Bude tvoje žehnající ruka taky zatloukat hřeby?“
Ježíš-Zrzoun, „Ten, který nemá být jmenován“, téměř nevystoupí na scéně (a když krátce vystoupí, hraje ho naschvál neherec, i řečí „jiný“ než všichni). Ale je přítomen v celé této pašijové hře v každém výstupu. Ve své nepřítomnosti je přítomnější než v tolika zbožných obrázcích.
Zavřete oči a hleďte na Něj. Začíná doba velkého půstu.
