Nešlo v něm jen o Haškovo psaní, ale neméně o Haškův zvláštní způsob pobývání, ve kterém se mísí na jedné straně samotářství a vyděděnectví z „lepší“ pražské společnosti, a na druhé straně divoké bohémství ve společnosti družiny přátel i v družné komunikaci s místními. Místních, vysočinských pamětníků, promlouvalo v Doležalově pořadu nemálo – a mluvili o Haškově partě většinou vlídně.
I připomnělo mi to širší fenomén „vysočinských vyhnanců“ – intelektuálů a jiných celebrit, napojených vnitřně na celonárodní, ba světové kulturní dění, a přitom usazených kdesi v hloubi ňader Vysočiny, co nejdále od Prahy. Florian, Deml, Reynek, Anna Pammrová – ale i ten Hašek, který měl v sobě více temnoty a běsu, než by se z těch haha-vzpomínek zdálo.
Fenomén kulturně plodný, ale přitom dvojznačný: V každém z těch vysočinských vyhnanců bylo vedle geniality cosi děsivého. Na Haškovi nejvíce děsí ta lehkost, s jakou – i podle Doležalova dokumentu – vesele obcuje s místními, a přitom si z nich dělá legraci, šije na ně boudy, ba přímo jim lže do obličeje; viz scénu, kdy Hašek sehraje na pohřbu zcela důvěryhodnou plačku, aby takto získal od pozůstalých vydatnou výslužku. A tváří se pořád jako mílius.
I připomnělo mi to znovu prezidentské volby. I připomnělo mi to manipulátorskou genialitu některých adeptů, svým způsobem rovnou umělecké genialitě Haškově a zneužívající jak onoho vysočinského archetypu, tak dobrého srdce místních vysočinských. Ovšem, tam šlo o útratu v hospodě nebo o pár koláčů. Tady jde o poněkud větší útratu, o poněkud větší koláč. I připomnělo mi to název jedné knihy jednoho z Haškových přátel, Z. M. Kuděje: Zlý dědek z Vysočiny.
