Ale bude se o něj muset ucházet zpětně, jestliže za to nechce zaplatit vysokou politickou cenu. Právě teď by se jí hodil „pan Radar“, který veřejnost o radaru přesvědčí.
Jenže tomu zrovna vypršela smlouva. Zaplať bůh, chce se říct. Nevíme, kolik a zda vůbec pomůže americký radar v Česku v budoucnu sestřelit nepřátelských raket. Ale jednu celkem přátelskou chytrou střelu jménem mediální odborník Tomáš Klvaňa zneškodnil už teď. A to se na Brdech ještě ani nezačaly kopat základy. Pan Radar ve své roli selhal.
Klvaňovo cvrlikání, že jeho úkolem bylo vysvětlovat, a ne přesvědčovat, a že tedy odchází s pocitem dobře vykonané práce, je jen takové bzučení mouchy. Je venkoncem stejně iritující a neobratné jako celé jeho skororoční působení.
Jestliže je na jeho konci v Česku více odpůrců než příznivců radaru, je to jednoznačný ukazatel. Každému z nás se něco nepovede. Pak je dobré srazit boty a vzít si z toho aspoň sám pro sebe poučení. Klvaňa ovšem svým veřejným poplácáváním vlastního ramene jen prohlubuje ve veřejném diskursu o radaru neblahý stav.
Co nám bývalý vládní zmocněnec vzkazuje? Že radar je dobrý, ale jaksi nevyhovující jsme my Češi. „Nejsme národ, který by na sebe chtěl brát odpovědnost, když na to přijde,“ řekl Klvaňa v pondělních Lidových novinách. Možná má pravdu, ale na národní psychoanalýzu nebyl najat ani zaplacen. Měl se dostatečnému počtu lidí pokusit vysvětlit, že souhlas s radarem není projevem slouhovství a malosti, ale naopak odvahy a sebevědomí.
Po bitvě je každý generál, ale nyní je jasné, že se vláda s větším či menším Klvaňovým přispěním dostala do té nejnevýhodnější pozice. Příznivci radaru jsou líčeni jako dědici těch, kteří tu v minulém režimu schvalovali přítomnost Rusů. To nejsou žádné imaginární bytosti, nýbrž tehdejší, a tedy i současní komunisté. Je neuvěřitelnou drzostí a paradoxem, že právě oni se dnes staví do role obhájců suverenity a morálních arbitrů.
Nejsme možná hrdinové, ale hodně z nás je dost chytrých na to, aby to prokouklo. Jenže vláda nám to ani trochu neusnadnila. Nejdřív svou mediální strategii založila na tom, že radar je něco tak málo podstatného, že se tím veřejnost ani nemusí zabývat (to bylo ještě před Klvaňovým nástupem), a pak jakoukoliv snahu polemizovat odbývá s tím, že k tomu „správnému“ pochopení radaru nemáme dost informací ani odvahy.
Možná už bylo špatné Klvaňovo zadání. Každému přece bylo jasné, že má za radar lobbovat a přesvědčit pro něj veřejnost. Hloupě se však trvalo na tom, že pouze „informuje“. Patnáct milionů na kampaň tak bylo hozených do kanálu. Chytřejší by bylo na začátku přiznat, že ty peníze jsou „proradarové“, a v rámci férovosti třeba i stejnou sumu věnovat nějakým mechanismem přes neziskové organizace protiradarovým odpůrcům.
Přihrávka přátelům do kapsy
Jistěže je mediálně příznivější být proti establishmentu a dávat na odiv idealismus vůči zbrojařské mašinérii. V tom má Klvaňa pravdu a to je objektivní handicap všech lidí, kteří radaru chtějí zlepšit pověst. Ale skuhrat nad tím, jak jsou tito „naivní idealisté“ nápadití a kreativní? Pochybuji, že v zadání od vlády bylo vést kampaň nudnou a nezajímavou.
Jenže to tak vypadá. Webové stránky, DVD a informační materiály působí jak vypocené z povinnosti. Zakázku na ně dostala firma, se kterou má Klvaňa osobní i profesní vazby. A když se na to začali novináři ptát, slyšeli jsme, že se žádný skandál nekoná a že pro tento agenturní kolos je pár milionů od vlády malá, ba téměř bezvýznamná zakázka. A podle toho to také dopadlo. Snad profesionálně odvedená práce, ale bez nápadu a bez vášně.
Vláda nepotřebuje dalšího pana Radara, který si odskočí na tuto pozici ze své jinak naplánované kariéry. Potřebuje „těžkou váhu“, která dá radaru svou tvář a jméno. Nepochybně je to riskantní a nevděčné.
Takový člověk je přímo ve vládě, a dokonce má podpis radarové smlouvy ve své kompetenci. Je až s podivem, že se zatím k radaru nevyjádřil emotivněji a přesvědčivěji. Jeho renomé je silné a vliv velký, byť část respektu se mu teď povedlo nešťastně pročunkovat. Ale že „je frajer“, jsme v posledním týdnu četli na mnohonásobně více billboardech než „Ne základnám“.
Pokud je Karel Schwarzenberg s touto věcí lidsky i politicky srozuměn, je to role jako stvořená pro něj.
Jenže tomu zrovna vypršela smlouva. Zaplať bůh, chce se říct. Nevíme, kolik a zda vůbec pomůže americký radar v Česku v budoucnu sestřelit nepřátelských raket. Ale jednu celkem přátelskou chytrou střelu jménem mediální odborník Tomáš Klvaňa zneškodnil už teď. A to se na Brdech ještě ani nezačaly kopat základy. Pan Radar ve své roli selhal.
Klvaňovo cvrlikání, že jeho úkolem bylo vysvětlovat, a ne přesvědčovat, a že tedy odchází s pocitem dobře vykonané práce, je jen takové bzučení mouchy. Je venkoncem stejně iritující a neobratné jako celé jeho skororoční působení.
Jestliže je na jeho konci v Česku více odpůrců než příznivců radaru, je to jednoznačný ukazatel. Každému z nás se něco nepovede. Pak je dobré srazit boty a vzít si z toho aspoň sám pro sebe poučení. Klvaňa ovšem svým veřejným poplácáváním vlastního ramene jen prohlubuje ve veřejném diskursu o radaru neblahý stav.
Co nám bývalý vládní zmocněnec vzkazuje? Že radar je dobrý, ale jaksi nevyhovující jsme my Češi. „Nejsme národ, který by na sebe chtěl brát odpovědnost, když na to přijde,“ řekl Klvaňa v pondělních Lidových novinách. Možná má pravdu, ale na národní psychoanalýzu nebyl najat ani zaplacen. Měl se dostatečnému počtu lidí pokusit vysvětlit, že souhlas s radarem není projevem slouhovství a malosti, ale naopak odvahy a sebevědomí.
Po bitvě je každý generál, ale nyní je jasné, že se vláda s větším či menším Klvaňovým přispěním dostala do té nejnevýhodnější pozice. Příznivci radaru jsou líčeni jako dědici těch, kteří tu v minulém režimu schvalovali přítomnost Rusů. To nejsou žádné imaginární bytosti, nýbrž tehdejší, a tedy i současní komunisté. Je neuvěřitelnou drzostí a paradoxem, že právě oni se dnes staví do role obhájců suverenity a morálních arbitrů.
Nejsme možná hrdinové, ale hodně z nás je dost chytrých na to, aby to prokouklo. Jenže vláda nám to ani trochu neusnadnila. Nejdřív svou mediální strategii založila na tom, že radar je něco tak málo podstatného, že se tím veřejnost ani nemusí zabývat (to bylo ještě před Klvaňovým nástupem), a pak jakoukoliv snahu polemizovat odbývá s tím, že k tomu „správnému“ pochopení radaru nemáme dost informací ani odvahy.
Možná už bylo špatné Klvaňovo zadání. Každému přece bylo jasné, že má za radar lobbovat a přesvědčit pro něj veřejnost. Hloupě se však trvalo na tom, že pouze „informuje“. Patnáct milionů na kampaň tak bylo hozených do kanálu. Chytřejší by bylo na začátku přiznat, že ty peníze jsou „proradarové“, a v rámci férovosti třeba i stejnou sumu věnovat nějakým mechanismem přes neziskové organizace protiradarovým odpůrcům.
Přihrávka přátelům do kapsy
Jistěže je mediálně příznivější být proti establishmentu a dávat na odiv idealismus vůči zbrojařské mašinérii. V tom má Klvaňa pravdu a to je objektivní handicap všech lidí, kteří radaru chtějí zlepšit pověst. Ale skuhrat nad tím, jak jsou tito „naivní idealisté“ nápadití a kreativní? Pochybuji, že v zadání od vlády bylo vést kampaň nudnou a nezajímavou.
Jenže to tak vypadá. Webové stránky, DVD a informační materiály působí jak vypocené z povinnosti. Zakázku na ně dostala firma, se kterou má Klvaňa osobní i profesní vazby. A když se na to začali novináři ptát, slyšeli jsme, že se žádný skandál nekoná a že pro tento agenturní kolos je pár milionů od vlády malá, ba téměř bezvýznamná zakázka. A podle toho to také dopadlo. Snad profesionálně odvedená práce, ale bez nápadu a bez vášně.
Vláda nepotřebuje dalšího pana Radara, který si odskočí na tuto pozici ze své jinak naplánované kariéry. Potřebuje „těžkou váhu“, která dá radaru svou tvář a jméno. Nepochybně je to riskantní a nevděčné.
Takový člověk je přímo ve vládě, a dokonce má podpis radarové smlouvy ve své kompetenci. Je až s podivem, že se zatím k radaru nevyjádřil emotivněji a přesvědčivěji. Jeho renomé je silné a vliv velký, byť část respektu se mu teď povedlo nešťastně pročunkovat. Ale že „je frajer“, jsme v posledním týdnu četli na mnohonásobně více billboardech než „Ne základnám“.
Pokud je Karel Schwarzenberg s touto věcí lidsky i politicky srozuměn, je to role jako stvořená pro něj.
