Literární cena Knižního klubu přinese vítěznému dílu vždy značnou mediální pozornost a také na české poměry vysokou prodejnost, jeho autorovi pak finanční odměnu padesát tisíc korun – a hlavně v posledních letech toto ocenění často i objeví pozoruhodného autora.
To byl i případ Martina Šmause (1965), který Literární cenu Knižního klubu získal v roce 2005 za román Děvčátko, rozdělej ohníček. Ostatně tato próza se poté také stala Objevem roku Magnesia Litera. Zároveň ale Literární cena Knižního klubu může působit jako výtah, který jede velmi rychle nahoru, stejně rychle pak ale s autorem zmizí i pod zemí. Buďto laureáti už nic dalšího nevydají, nebo jejich druhotina zcela zapadne, protože nedosahuje (ani) kvalit debutu.
V loňském roce ale publikoval druhý román nejen laureát z roku 2007 Jiří Šulc, ale rovněž již zmíněný Martin Šmaus. Jeho druhou prózu však nevydal Knižní klub, nýbrž brněnské nakladatelství Host. To je ale pro čtenáře jen maličkost, důležité je zvědět, jestli se další kniha autorovi také tak povedla... Jenže po přečtení to vypadá, že Martin Šmaus bude patřit do kolonky „po mdlé druhé knize se odmlčel“. Televizní inscenace v prozaické podobě Nad stránkami Židle pro Štefana totiž člověk téměř po celou dobu žasne. Martin Šmaus sice i tuto prózu vybavil tím, čemu se říká „čtivost“, ale v jejím důsledku se jedná jen o text, po němž oči kloužou jak mýdlo po dlaždičkách. Sdělení této prózy je totiž stejně povrchní – což v souvislosti s tímto autorem velmi překvapí. Vždyť to byl on, kdo dokázal napsat citlivě „cikánský“ příběh, aniž by se propadl do černobílého vidění.
Kdo sleduje alespoň čas od času inscenace, které bývají uváděny v neděli v hlavním vysílacím čase na ČT 1, ten ucítí něco povědomého. Židle pro Štefana je totiž textem, v němž jako by český prozaik co nejpodrobněji nějakou z těchto inscenací přepsal do prózy. Se všemi chronickými nectnostmi.
Vypravěč prózy žije na malém městě, má ženu a děti, pracuje, leze po horách a často také do hospody. Nejprve tak zanedbává rodinu v důsledku horolezectví, potom zas v důsledku přehnané náchylnosti k alkoholu. Jeho život se pomalu hroutí: léčebna, vyhazov z práce, blázinec, odchod ženy a dětí, dělnické profese, příklon ke Svědkům Jehovovým, pozbytí veškerého majetku... Už samotný příběhový oblouk je notně klopotný, jeho podání je bohužel, jak již naznačeno, velmi podobné. Martin Šmaus místo aby začal od hlavní postavy a s ní procházel příběhem, vypravěče podrobuje jakémusi orientačnímu běhu po „nástrahách“, které číhají na člověka usazeného v monotónním životě, s nímž se minimálně instinktivně nechce smířit. Stejně pak autor jen používá i další postavy, které jsou rovněž jednorozměrnými panáky a figurkami – za všechny vypravěčova manželka. Nelze se s nimi nejen ztotožnit, ale ani s nimi soucítit, čtenáři zůstávají zcela lhostejní. Jsou to tedy hrdinové, jejichž společnost těžko někdo bude vyhledávat, natož aby s ní chtěl zahánět osamělost. Oni totiž naopak tuto osamělost ještě násobí.
Milé postavy, rád bych vás trochu použil Dá se tedy na druhé knize Martina Šmause najít něco kladného? Přes silný nános autorovy urputné, skoro by se až chtělo říci pyšné snahy, s níž nakládá s příběhem a postavami, lze v Židli pro Štefana zachytit tu a tam i tón známý z debutového románu.
Navrací se fragmentárně i romské téma a ostatně už i Andrejko, hlavní hrdina knihy Děvčátko, rozdělej ohníček, se světem pohyboval jak prudce vystřelená kulečníková koule – na tenké hranici mezi osvobozením se a nezadržitelným pádem. Kvalitativní rozdíl mezi debutem a Židlí pro Štefana je však propastný.
V nyní vydané knize se autor také snaží zachytit život na maloměstě. Jeho obraz tohoto prostoru nelze mít ani tak za falešný jako za umělecky natolik nepřesvědčivý, že vše přichází vniveč. Co se tedy stalo? Začal si Martin Šmaus o sobě myslet, že je pan Spisovatel? Nebo podlehl touze vypovědět pravdu o propastech, které i na krátké cestě z domova do práce na člověka čekají, a vznikl z toho takto naivní a plochý text?
Bývalo by bylo lepší, kdyby Martin Šmaus zůstal jen autorem výrazného debutu. Po Židli pro Štefana by však měl vydat i třetí knihu. A dát do ní to, co – jak už ukázal – umí, a třeba ještě víc. Jen tak přebije pachuť ze Židle pro Štefana, omylu pana Spisovatele.
HODNOCENÍ LN
*****
Martin Šmaus:
Židle pro Štefana
Host, Brno 2008, 176 stran
