LN: Jak se zpětně díváte na „kauzu Jakeš“? Připadá vám, že už utichla?
Často se mě na to přirozeně někdo zeptá a musíme se tomu zasmát. Čím je od toho déle, tím více je to s odstupem k pobavení. Zatímco jsme v roce 1990 na festival pozvali estébáky i s Václavem Havlem, nikdo se nad tím nepozastavil a občas to jen vzbuzovalo otázku „Fakt jste to udělali?“, šestadvacet let poté vzbudí vysloužilý politik v papučích, tragikomická postava a udržovatel komunistického ohně v jeho posledním tažení vlnu hysterie a radikálních odsudků, které se vydávají za zásadovost. Když přicházely odsudky od kumpánů, bylo zajímavé zjištění, jak moc jsme nevědomky poznamenáni předlistopadovým slovníkem. Ty odsudky byly jak z časů Samozvanců a ztroskotanců(titulek nechvalně známého článku proti Chartě 77 v Rudém právu – pozn. aut.). Pak se k tomu přidala lokální buňka ODS a bylo z toho politikum. U některých kumpánů mi připadalo, že jedna minuta vygumovala třicet let toho, co bylo předtím. Ztratili jsme nadhled.
LN: Jen ten?
Má to i trochu jiný rozměr. Ten, kdo začal šikovně sestřihnuté minutové video z hodinového setkání šířit, se sám ve stejné dny pokouší uspořádat menší festival. A v podobném duchu by se dalo pokračovat. Je asi naivní si myslet, že by bylo lepší, kdybychom si místo závisti a žárlivosti vzájemně přáli, ať se daří.
LN: Dá se říct, o čem celá ta věc vypovídá v obecné rovině?
Jestliže v 90. letech Václav Havel mluvil o tom, že je blbá nálada ve společnosti, jak by ji asi pojmenoval dnes? Módou je vše negovat, odsuzovat paušálně uprchlíky, mít na vše okamžitý a vyhraněný názor. Bohužel za přispění virtuálního světa antisociálních sítí, jehož kultura a způsob komunikace postupně prorůstá do našich reálných životů.
LN: V reakci na pozvání Milouše Jakeše některé kapely odřekly účast na festivalu. Kolik jich bylo?
Z celkem devadesáti kapel pár, ani na Klapzubovu jedenáctku by to nevydalo. U někoho za tím bylo spíše reklamní zapřemýšlení než zásadovost, ale to už je každého věc...
LN: Přinesla celá „kauza“ něco i vám osobně?
Leccos se okolo pročistilo, vybarvilo. Ale to je přirozené. A můj vlastní poznatek je, že k Miloušovi Jakešovi necítím zášť, ale spíše lítost. Poznal jsem, že asi neumím nenávidět. Neomlouvám ho, krev na rukách především z roku 1968 zřejmě má. Je však vzácné, že je ochoten o tom jako jeden z mála mluvit. Sice po svém způsobu, ale mluvit.
LN: Takže svého setkání s ním nelitujete?
Jak mi řekl Břéťa Rychlík: „Je strašně důležitý, Geroši, že ses s ním sešel zrovna ty.“ Nelituji a myslím si totéž.
LN: Před časem někdo odesílal kapelám z vašeho programu textové zprávy, ve kterých vaším jménem rušil jejich vystoupení na festivalu. Uvěřil tomu někdo z oslovených?
Byl to jen jeden z několika útoků, který ukázal, jakou roli hraji antisociální sítě a vůbec současné způsoby komunikace. Uvěřil tomu bohužel Štěpán z kapely N.V.Ú., který o tom unáhleně napsal na veřejné sítě a menší virtuální poprask byl opět na světě. Okamžitě se spustila z obvyklých míst vlna radikálních odsudků. Zavolali jsme si, Štěpán se záhy omluvil a vše dementoval. Toho člověka, který posílal SMS, chtěl zažalovat, ale jestli to udělal, nevím.
Nechceme nikoho kádrovat, říká Martin Věchet o výběru hostů.
LN: Na festivalu bude hrát Orchestr Václava Hybše. Leckdo upozorňuje na to, že má záznam v seznamu agentů StB. Znamená to, že na vašem festivalu už neplatí pravidlo, že na něm nesmějí hrát hudebníci s takovým záznamem?
Pravidlo jsme nezrušili a stále platí. Ale také vždy říkáme, že chceme dát každému možnost, ať se k tomu vyjádří a celou věc objasní. A pan Hybš se nezdráhá o čemkoliv mluvit. Někdy až tak jadrně, že by to mnozí od distingovaného pána v saku, kterého mnozí znají z televizních estrád po boku Karla Gotta nebo Jiřiny Bohdalové, nečekali. A právě takový by měl být s Václavem Hybšem i rozhovor, který otiskneme v našem Festivalovém samizdatu. Ten bude k dostání na místě. O své pracovně, vlastně konspiračním bytě, o který měla StB zájem, mluví jako o „kutlochu“ a peprně popisuje, co se tam asi dělo v době jeho nepřítomnosti. Je to zajímavý jev. Na jedné straně jedna z nejprofláklejších tváří na normalizační obrazovce, pan dirigent v saku, přitom s estébáky za zády. Samozřejmě si nijak neidealizuji, co vše za tím mohlo být, ale o to zajímavější bude připravovaný rozhovor.
LN: Občas se setkávám s názorem, že svoje účinkující příliš „kádrujete“.
Nechceme nikoho kádrovat, ale je dobré znát souvislosti, za jakých k takovým věcem mohlo dojít. Jsou za tím jednotlivé osudy a ne každý těm tlakům a vydírání estébáků odolal. Dlouze jsme o tom s dirigentem mluvili, paradoxně v tom jeho „kutlochu“. Probírali jsme to také s kamarádem nejpovolanějším, historikem Petrem Blažkem. Jednalo se o konspirační byt, nikoliv agentství ve smyslu udávání. V roce 1986 pak dal Václav Hybš kupodivu a na tu dobu neobvykle estébákům vale. Chtěli po něm, aby sundal ze zdi své plakáty, na nichž byl Karel Gott či Naďa Urbánková, čímž prý hrozilo prozrazení utajovaného majitele. A ačkoli to dnes zní komicky, on je s tím poslal do háje.
LN: Druhá věc je, že Orchestr Václava Hybše si většina lidí starších čtyřiceti let pamatuje takřka výhradně z hodně pokleslých televizních estrád. Má jeho pozvání na Trutnoff vůbec nějaký umělecký smysl?
Ano, také si pamatuji, když jsem přišel k babičce, Václava Hybše v kulisách šílených televizních estrád, za zády se znuděným orchestrem, který simuloval, že něco hraje. Bylo to mimo mé vnímání a přišlo mi to jak z jiné planety. Na druhou stranu ale Václav Hybš také spolupracoval s Waldemarem Matuškou, Yvonne Přenosilovou nebo Martou Kubišovou, což jsem ovšem nezažil. Jeho vystoupení na festivalu by žádná estráda typu Televarieté být neměla. Václava Hybše bych rád propojil s bigbeatovou kapelou, s muzikou z westernů, ale is operním zpěvákem a dalšími hosty, kteří budou překvapením. A pan Hybš se tomu nebrání. Tak uvidíme...
