Po několika festivalových vystoupeních se nové sestavy a repertoáru dočkal i Palác Akropolis, vyprodaný a jaksepatří natěšený.
Vltava se vrací obsadit svůj trůn,“ prohlásil z pódia bombardovaného dámským prádýlkem frontman a bytostný bavič Nebřenský.
Z poslední sestavy skupiny před přerušením činnosti se s ním na pódiu objevil klávesista František Svačina a bubeník Martin Vajgl, nováčky jsou baskytarista Tomáš Uhlík a kytarista Peter Binder, který se ale jako host objevil již na starších albech skupiny, v jejíž současné inkarnaci vůbec poprvé nenajdeme dechové nástroje, zato ale dvě kytary. Nový repertoár Vltavy s tím samozřejmě počítá, ve starších písních ale přinejmenším jeden saxofon (po mnoho let byli v sestavě Vltavy dechaři hned dva) mnohdy chyběl. Větším problémem ale byl zpěv obou nováčků. Jejich předchůdci Martin Štec (baskytara) a Tomáš Průša (saxofon, flétna) byli velice zdatnými zpěváky, jejichž suverenity se novým členům nedostává.
Vltava na každém ze svých čtyř alb změnila tvář. Na debutu Mládí i tak velikou lásku bere s humorem byla svérázným kavárenským orchestrem se stopami specifického humoru Pražské pětky, na následující kolekci Šťastnej jako trám do této kombinace přimíchala zapeklitost, křehčí polohy i experimentální zvukové výboje v podobě složitých rytmických vzorců a téměř psychedelických barev kláves – obě dlouho vyprodaná alba byla v den koncertu uvedena na trh v reedicích. V roce 1998 přišli Marx Engels Beatles, album zcela prosté sklepáckého vtipkování, o to soustředěnější, dospělejší a dobrodružnější. Čtyřka Když bozi zestárnou pokračovala ve stejné linii, tak trochu ale trpěla sebestředností a přílišnou virtuozitou.
Současná Vltava se repertoárem a zvukem blíží spíše svým počátkům než náročnějším skladbám a dramatickým koncertům období před rozchodem. „Hrajeme radiopop,“ oznámil Nebřenský a počastoval publikum v první polovině vystoupení přibližně desítkou novinek v duchu odlehčeného, písničkářského bigbítu a bez aranžérských zvláštností a kliček. I texty jaksi „zprůhledněly“, jejich autor vyměnil podmanivé slovní labyrinty za přímočarost a nejzákladnější témata. Název jedné z písní: Láska = možná. O to víc překvapilo „pokračování“ legendárního sloganu „Mámo, já mám hurvínkové nohy“ v podobě pointy písně Radiopop: „Mám oči někoho kresleného.“
V Akropoli zněl nový repertoár skupiny ze všeho nejvíc jako pandán k jejímu šestnáct let starému debutu, ve studiové podobě jej uslyšíme později. Koncert, který neskrblil kiksy, nostalgií a radostí ze znovushledání, za prubířský kámen životaschopnosti nové Nebřenského tvorby považovat nelze. Počkejme si, až ty písně „ožijí“ pořádně.
***
Vltava Palác Akropolis, Praha, 30. 9.
O autorovi| PETR FERENC, Autor je hudební publicista
